Indické Džhánsí patřilo mezi státy hornatého Bundelkhandu, a když Britové v roce 1817 rozpustili Maráthskou konfederaci, získalo status knížectví. Jeho vládce Ramačandra Rao obdržel za pomoc Britům titul mahárádži a smluvně potvrzený slib o právu jeho následníků na knížecí stolec. Džhánsí zásluhou probritské politiky a britské koloniální administrativy prospívalo i za Ramačandrova syna, Gangadhara Rao. Tento muž, nacházející zálibu především v divadle a v hraní ženských rolí, však byl zřejmě homosexuál. S první manželkou nedokázal zplodit potomka, a tak se začal rozhlížet po další. Do oka mu padla mladičká Maukarnika.

Dívka, která chtěla jezdit na slonu
Manu se narodila někdy mezi lety 1827 až 1835 v samém klíně Matky Gangy, v Benaru, kde její otec, bráhman Moropant Tambe, sloužil jako politický poradce na dvoře bývalých Maráthských vládců. Manu tak vyrůstala po boku dalšího budoucího rebela, Naná Sáhiba. Jemu prý také, když jí odmítl vysadit na slona s tím, že se to pro dívku nesluší, odvětila: ,,Místo jednoho tvého slona jich budu mít deset!"

Mocné ženy Indie
Indie, přes značná omezení, která svazovala ženy jak ve společnosti, tak v sexuálním životě, byla zemí s tradicí mocných vládkyň. Už samy hinduistické bohyně postihovaly široké spektrum ženských rolí - od pokorné a milující Síty, přes laskavou Lakšmí a mateřskou, ale i krutou Durgu, jedoucí na tygru, až ke krvelačné Kálí, paní smrti. Role ženy však byla silná i v muslimských oblastech. Ve stejné době, ve které žila Manu, vládla v Bhópálu begum (tzn. princezna), která se stala jedním z rytířů Řádu indické hvězdy. Hazrat Mahal, begum z Avadhu, zase proslula jako rebelka, ale i moudrá vládkyně, kterou s poctami přijala sama královna Viktorie.

Svého Džhánsí se nevzdám!
Manukarnica přijala při svém sňatku jméno Lakšmí Bai, a dokonce prý porodila Gangadharovi syna, ten však záhy zemřel. Když se Gangadhar těžce roznemohl, rozhodl se podle hinduistické tradice adoptovat pětiletého Damodara Raa, svého vzdálenějšího příbuzného. Adopce přitom byla v hinduismu považována za zcela právoplatný akt - adoptovaný syn nebyl o nic méně hodnotný než syn vlastní - i jeho úkolem bylo přinášet za svého otce po smrti oběti, aby tento nepřišel do pekla. O to větší bylo překvapení nejen Lakšmí, ale i celého lidu Džhánsí, když po Gagadharově smrti zpochybnili Britové Damodarův nárok na trůn. Přes odpor i některých britských důstojníků se markýz Dalhousie pokusil uplatnit na Džhánsí politiku odúmrti - mělo připadnout v té době už se státní politikou Británie úzce provázané Východoindické společnosti. Dhalousie tento postup uplatnil už předtím, když anektoval Sataru, a už tenkrát vzbudil značné roztrpčení. Rání (tzn. princezna) Lakšmí se pokusila odporovat úřední cestou, neuspěla však a nakonec se po dlouhém boji stáhla.

Starobylá Indie se opět naplnila krví mladých...
Necitelnost Britů vůči indickým zvykům, jejich lhostejnost a povýšenectví však nakonec přinesly kruté následky. Roku 1857 se po celé Indii rozhořela vzpoura. Do Džhánsí dorazila 4. června, když se indická část vojska vzbouřila, obsadila vojenskou pevnost a zahnala většinu Britů a Evropanů do Městské pevnosti. V této chvíli si kapitán Gordon vzpomněl na v ústraní žijící rání a požádal ji o pomoc. Ona mu však odpověděla, že nemá dostatek mužů - vždyť to byli sami Britové, kteří jí přikázali rozpustit většinu jednotek. 7. července byla pevnost obklíčena a kapitán Gordon se za příslib volného odchodu vzdal. Vůdce vzbouřenců, Risaldar Kala Khan, však slovo nedodržel a nechal všechny Brity a Evropany, včetně žen a dětí, zmasakrovat.

Boj o Džhánsí
Zpočátku většina Britů nepochybovala o tom, že rání za masakr v Džhásí nenese zodpovědnost, posléze však vyšlo najevo, že pod pohrůžkou násilí vydala vzbouřencům peníze, zbraně a slony, a nakonec byla obviněna dokonce z toho, že sama vydala k masakru rozkaz. Přesto, že se tyto pomluvy šířily, převzala Lakšmí v době bojů správu v Džhánsí. Svůj oblíbený bílý přiléhavý oděv prý vyměnila za mužské kalhoty a červený živůtek s hlubokým výstřihem, za opasek si zasunula dvě pistole a šavli a začala se učit umění válečnickému. Byla prý velmi krásná, a ač nevysoká a po těhotenství prý poněkud buclatější, ,,mužské" dovednosti jí šly skvěle. Po celou dobu se snažila získat od Britů schválení své pozice regentky. To se ovšem Britům nehodilo. Stále otevřeněji, a navzdory svědectví některých svých vlastních důstojníků, ji obviňovali z vražd. Když dobyli Dillí i Advadh, obrátili své síly k Džhánsí, a přes výzvy královny Viktorie o odpuštění a milosrdenství si v krutosti a masakrování civilistů se vzbouřenci nijak nezadali. Lakšmí nezbylo než svolat vojska a připravit se k obraně. Zde se ukázalo, že je nejen milovanou vládkyní a symbolem země, ale i statečnou válečnicí - Džhánsí dlouho a odhodlaně vzdorovalo britské přesile.

Padneme-li v bitvě...
Když město padlo, uprchla Lakšmí, ozbrojena pistolemi a šavlí, v sedle svého sivého koně k ostatním povstalcům do Kálpí. Tam se znovu setkala s Nana Sáhibem. Na jeho rozkaz dobyla spolu s krvelačným Tántíjou Tópím pevnost Gválijaru. Odveta Britů však na sebe nenechala dlouho čekat. Při obraně pevnosti bojovala rání, ověnčená diamantovým náhrdelníkem z pokladu Síndhíji, po boku svých mužů. Tak také padla, v osobním souboji s kýmsi z kavaleristů, zabita ranou z karabiny. Ještě prý stihla rozdat veškerý svůj majetek, včetně náhrdelníku, svým spolubojovníkům, a pak zemřela. Podle hinduistické tradice bylo její tělo spáleno. Po celé Indii jí však byly budovány pomníky a stala se symbolem boje o svobodu.
,,Do každého okna dělo postavila, dštící oheň jako v pekle, jak skvěle rání z Džhánsí bojovala, jak udatně a skvěle!" zpívalo se o ní v jedné lidové písni...

Slyšela jste někdy o rání z Džhánsí? Vyznáte se v historii Indie? Byla jste v Indii? Chtěla byste se tam někdy podívat? Přitahuje vás tajemství Indie, nebo vám nic neříká? Jela jste někdy na slonu?

 

 

 

 

 

 

 

soutěž

Reklama