Zdravá žárlivost je ve vztahu potřeba a není dobrý ani jeden extrém – žádná nebo obrovská žárlivost většinou vztah ovlivní dříve, nebo později a zpravidla negativně.

6448ea2600f20obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

„Bohužel jsem chorobně žárlivá. Jsem nejradši, když mám svého partnera doma a nikam nechodí, což se ale nikomu nelíbí. Mám za sebou čtyři vztahy a všechny dopadly katastrofálně. Začátky jsou fajn, to se vždy dokážu udržet, ale jakmile jsme spolu třeba půl roku, něco mi přepne v hlavě a začnu být hodně podezíravá,” říká Ivona.

„Nemám ani důvod žárlit, ale okamžitě začnu mít podezřívavé pocity, takže jsem schopna kontrolovat telefon a dělat žárlivé scény, na které bohužel nikdo není zvědavý. Jsem z toho nešťastná, protože už bych chtěla myslet na svatbu a zakládání rodiny, ale nemám s kým, protože se mnou nikdo nechce být a já se musím přiznat, že to chápu. Dokonce i podvědomě očekávám od své polovičky, že bude žárlit stejně jako já. Tak to ale nikdy není a já se hrozně divím, asi to mám zakotvené jako nějaký standard."

Ivona neví, co dělat. Vždy si slíbí, že to příště neudělá a udrží se, ale nikdy to nevyjde. Zvažovala i pomoc odborníka, ale zatím vyčkává. Dokonce ji i napadlo, jestli nemá nějaké trauma z dětství, které by ji zapříčinilo to, že se o partnera tak bojí, ale na nic nepřišla.

„Stále čekám, že to samo odezní a prostě to nebudu dělat, ale pokaždé zklamu sama sebe. I kamarádky mi říkají, že to není normální a měla bych vyhledat pomoc. Stydím se za své chování, ale myslím si, že je změna nemožná, prostě jsem žárlivý typ,” zakončuje Ivona.

Chorobná žárlivost je velké téma, ke kterému se vyjádřil i psycholog a psychoterapeut Mgr. Boris Štepanovič: „Žárlivost je spojena s úzkostí ze ztráty a je obvyklejší u toho, kdo je emočně závislý. Upozorňuje často na to, že bojujeme s vnitřní nejistotou: zda a jak budeme ve vztazích přijatí a milováni. To souvisí s pochybnostmi a nespokojeností se sebou samými. Nejsme schopni uvěřit tomu, že nás někdo může mít bezpodmínečně rád. Jak by mohl, když my sami máme o sobě nevalné mínění, které často vědomě i nevědomě maskujeme. Oddat se vztahu se bojíme, protože nemáme dobré zkušenosti, např. z dětství nebo jsme se nevyrovnali se zážitky z minulých vztahů. Těžko se nám pak s touto nedůvěrou a úzkostí vstupuje do vztahu, který přirozeně přináší jistou míru rizika a nebudeme v něm mít nikdy 100% jistotu. V obavách se pak dostáváme do křeče. Vnímáme spíše své strachy a napětí než partnera a to, co se skutečně ve vztahu děje, co funguje a co nám přináší radost. Nejsme schopni vnímat rytmus vzájemného se přibližování a oddalování, které se ve vztahu vždy přirozeně střídá. Toto vše obvykle kulminuje žárlivými scénami, prohledáváním telefonu a hrozbami. Jedná se o kroky, které narušují důvěru, respekt a úctu mezi partnery. Jejich zraňování není možné dlouhodobě vydržet."

„Ivoně bych doporučil, aby neotálela a dala sobě samé šanci lépe si porozumět s pomocí odborníka. Proces od ní bude vyžadovat ochotu zabývat se sebou, nebát se konfrontace s pochybnostmi o vlastní hodnotě, strachu z opuštění nebo lpění na lidech. Musíme vždy změnit něco i v sobě, bylo by naivní očekávat, že to samo odezní," radí Štepanovič.

Zdroj: Respondentka Ivona, psycholog a psychoterapeut Mgr. Boris Štepanovič

Čtěte také:

TÉMATA:
CHOROBNÁ ŽÁRLIVOST LÁSKA PARTNERSTVÍ POVAHA VLASTNOST VZTAH VZTAHY ŽÁRLIVOST