Poslední roky Marie trnula, kdy to přijde. Zdravotní stav její maminky se pomalu horšil, přestávala být soběstačná. Vše vygradovalo ve chvíli, kdy ve svých skoro sedmdesáti letech zkolabovala na záchodě. „Skončila v nemocnici a začala vést takové ty řeči, že tady dlouho nebude, a že je na obtíž. Doktor mi řekl, že už by rozhodně neměla žít sama. A rovnou mi doporučil nastěhovat ji k nám domů, nebo ji dát do ústavu. Druhá varianta pro mě nepřicházela v úvahu, maminka by se s tím nesmířila. Ani já ne! Jenže ani první možnost nebyla reálná,“ vypráví Marie a vysvětluje, že s manželem a dvěma skoro dospělými dětmi žije v malém panelákovém bytě. A tam by se jen těžko porovnali.
„Sice jsem manželovi nadhodila, že bych si maminku vzala k nám, ale on byl proti. Prý si vůbec nedovede představit, kam bychom ji dali. Leda snad do obýváku, nebo do kuchyně. Ale takhle on žít nechce. Na jednu stranu jsem ho chápala, měl pravdu. Ale na druhou stranu, jaká jiná možnost mi zbývala?“ vzpomíná Marie. Ta se nakonec rozhodla pro radikální řešení.
„Když nemohla maminka za mnou, šla jsem já za ní. Samozřejmě po dohodě s rodinou. Manžel ani děti se na to sice moc netvářili, ale já zkrátka nemohla dopustit, aby se trápila někde v ústavu. A tak už měsíc bydlím na druhém konci města u ní, a k nám do bytu jen dojíždím po práci. Vždycky rychle uklidím, uvařím, vyperu, zkrátka co je potřeba, a pak rychle zpět za mámou. Tam střídám sousedku, která mi přes den, kdy jsem v práci a pak u rodiny, vypomáhá. Je to mámina kamarádka, a tak to dělá za pár symbolických korun, co jí vnutím,“ popisuje Marie, která je jí za to velmi vděčná. Standardně placenou pečovatelku by si totiž dovolit nemohla.
Otázkou teď zůstává, jak dlouho bude tenhle způsob života zvládat. Ona i její rodina. „Děti s tím nejdřív neměly problém, ale teď na nich vidím, že jim to začíná vadit. Chybí jim takový ten maminkovský servis, na který byly zvyklé. A o manželovi ani nemluvím. Řekl mi, že to pár měsíců přetrpí, ale do té doby musím najít nějaké jiné řešení. Upřímně, zatím tedy skutečně nevím, jaké,“ kroutí hlavou Marie.
Zdroj fotografií: Shutterstock.com
Čtěte také:
- „Nepovedlo se nám ani jedno dítě, jsou budižkničemu,“ je zklamaná Hana
- „Rodiče mě svým darem dusí, jenže nemám sílu utéct,“ svěřuje se Alžběta
Nový komentář
Komentáře
Smutné.
Manžel je sobec.Všechno nechává na Vás.Pokud chce svůj původní servis bude se muset nejspíš zapojit a pomoci Vám.
Staráme se s partnerem o jeho babičku už rok a půl. Tedy nakupovat a po doktorech jí vozím už dobrých 10let, poslední rok a půl jí chodíme mýt podělaný zadek a měnit pleny. A opravdu se modlíme, aby už umřela a kolikrát si říkáme, jestli to mělo cenu jí z nemocnice brát domů. A protože vím, jaká to je práce, nedopustím, aby se někdo musel starat o mě. Až si nedokážu dojít nebo dojet autem na nákup, dojít si na záchod, utřít zadek a vůbec nezvládnu se o sebe postarat co se základních hygienickým potřeb týče, spáchám sebevraždu. Už jsem si i vymyslela jak. Pokud tedy tou dobou nebude už schválená euthanázie. Protože sedět v podělaných plenách, nemoct se hnout a čekat, kdo přijde a přebalí mě, to není život. Až si říkám, že výhra je umřít zavčasu relativně zdráv a soběstačný, než tu strašit desítky let nemohoucí.
Také jsem to zažila starala jsem se o maminku a naštěstí mám skvělého manžela který mi s ní hodně pomáhal a tak mamka šťastně dožila v naší rodině a dnes jsem ráda že jsme to vše ustáli a proto vím o čem to vše je Přeji hodně štěstí a pevné nervy a ono to pak za ten krásný pocit opravdu stojí
Je to smutný příběh ´když ti nejbližší nepomůžou
Zdravím vás
Hodně let jsem se starala o rodiče. Vím, že je to těžké. Myslím, že dobré řešení je vyměnit byt za větší a přizpůsobit ho potřebám více generací. je třeba také zhodnotit , co je pro nás důležitější. Nikdo z nás nemládne a zítra budeme potřebovat pomoc my .Rozhodně se lépe spí s dobrým svědomím.
To je hodně smutný příběh a myslím si, že dlouhodobě tp takhle Marie a rodina zvládat nebude. Přeji ať se najde správné a všem vyhovující řešení
Nedovedu si představit, že bych nevzala k sobě své rodiče, nebo manželovi. A už vůbec si nedovedu představit žít vedle muže, který by mi ZAKÁZAL vzít si a pečovat o kohokoli mě milého... Jak se u nás doma říkávalo - když byly malé děti starali se rodiče o ně a když rodiče zestárnou, tak je čas, aby se postaraly děti...
pokud maminka není soběstačná, má nárok na určitý stupeň příspěvku na péči, stačí jen vše oběhat a vyřídit, z těch peněz si může dovolit zaplatit pečovatelskou službu, která dojíždí domů k seniorům a zařídí veškeré služby, dovoz obědů, koupání, nákupy, zdrav.péče prostě vše... Marie to takhle dlouho nevydrží, vím, o čem mluvím, tohle je cesta do pekel chtít vše zvládnout sám...