To, že se lidé stěhují za svou láskou i přes půl planety, není nic neobvyklého. Vtipné na dnešním příběhu ovšem je, že zmíněná Ivana vždy tvrdila, že by nikdy neopustila svůj rodný kraj. Měla tam rodinu, prakticky všechny přátele a také práci v rodinném podniku, která ji bavila. Život snad ani nemohl být lepší. Čas poklidně plynul bez většího stresu a spěchu. Vzácná věc v dnešní uspěchané době. „Žila jsem si opravdu pohodově, a přitom jsem nebyla na nikom závislá,“ pochvaluje si.   
 
Ani cestování po světě či dovolené u moře ji nelákaly. „Jeďte sami, já tu zatím vše pohlídám a budu chodit k rybníku,“ říkala vždy rodičům, kteří ji lákali na své tradiční dovolené do teplých krajin. „Nepotřebuji žádné větší teplo, zapotím se a užiji si slunce dosyta při práci na zahradě,“ dodávala. A tak to také bylo.
 
Zásadní zlom ovšem nastal, když se zamilovala do svého nového učitele španělštiny. A on očividně do ni. „Nejdřív jsem myslela, že je to taková ta klasická dočasná láska, znáte to: Cizinec v neznámé zemi a dívka, která prakticky nevytáhla paty z domu. Romantické vzplanutí, a pak sbohem a šáteček,“ uculuje se při vzpomínkách na nedávné události, který jí převrátily životní plány naruby.

  • Ani na chvíli tedy Ivana neuvažovala o tom, že by se na jejím životě mohlo něco zásadního změnit.

Užívala si lásku, když tu byla. A co bude dál, neřešila. „Asi to zní někomu divně, ale prostě mi přišlo natolik nemyslitelné, že by z toho něco mohlo být, že jsem opravdu žila jen tím každým jedním šťastným dnem,“ vysvětluje svou filozofii sympatická žena. A většina z nás jí může takovou schopnost prožívat přítomný okamžik jen závidět.
 
Jenže pak se její milý musel vrátit do své země a chtěl ji s sebou. „Byl to šok, nebudu zapírat,“ směje se při vzpomínce na ten den D, který ji přiměl k tomu, aby opustila vše, na čem ji doposavad záleželo. „Já, holka, která až na jednu výjimku nebyla dál než v nejbližším městečku u nás doma, jsem se stěhovala do hlučné metropole v cizí zemi,“ vyslovuje vše pomalu jako by tomu sama nemohla stále uvěřit. A dodává, že si trochu připadala jako ten český Honza, co se válel za pecí, a pak vstal a šel do světa.
 
Všichni mi říkají, že jsem se zbláznila. Nevím, nemohu soudit. Jsem tam půl roku a vše je opravdu jiné. Ale jsem přesvědčena, že kdybych to nezkusila, budu celý život litovat. Čas ukáže, jak to dopadne,“ uzavírá moudře svůj příběh.

Přečtěte si také: 

Reklama