„Vnoučatům je sedm, devět a deset. Kvůli koronaviru jim zrušili školu a dcery ani jejich manželé si prý nemůžou vzít volno z práce. Poprosili mě, abych vnoučata hlídala, a tím mě postavili do nepříjemné pozice,“ popisuje důchodkyně.

Foto: Shutterstock

Marie žije bez manžela a nedávno oslavila pětasedmdesáté narozeniny. Navíc má poměrně těžkou cukrovku. Vnoučata si k sobě na hlídání bere často, ale nikdy nemá všechny tři najednou. Většinou u ní pobudou dvě nebo tři hodiny.

„Už mi není dvacet. Jsem stará, a tak se i cítím. Svoje vnoučata miluju, ale nezvládnu kolem nich poskakovat a vymýšlet jim program na celé dny. Ani nemám domeček, ale jen panelákový byt, takže je nemůžu vypustit na zahradu,“ popisuje Marie, která už má v pokročilém věku ráda svůj klid a je zvyklá na určité rituály, jako je luštění křížovek po obědě nebo sledování seriálu v podvečer. 

Marie svým dcerám nejdříve nedokázala hlídání odmítnout. Vnoučata u ní strávila tři dny a důchodkyni z nich jde hlava kolem. Děti se evidentně nudí, vymýšlejí lumpárny a zlobí. Navíc s nimi babička nemůže ani ven, protože se snaží vycházet co nejméně, aby eliminovala riziko nákazy.

„Nejsem hysterická, ale bojím se. Celé dny je v televizi jenom koronavirus a vypadá to hodně vážně. Nejhorší průběh mají staří a nemocní lidé a já mezi ně patřím. Ještě bych tady na světě nějaký čas pobyla. Mám strach chodit i nakupovat, protože v obchodech je hodně lidí na jednom místě. Chovají se bezohledně, prskají, kašlou a nezakrývají si u toho pusu. Před víc než týdnem jsem se byla v lékárně zeptat na roušky nebo ten respirátor, ale nic už neměli,“ vypráví Marie.

Ta přiznává i strach ze svých vnoučat. Když děti chodily do školy, virus už se šířil. „Slyšela jsem, že ten virus můžou mít klidně v sobě a jenom ho přenášet, aniž by jim něco bylo. A já to od nich můžu snadno chytnout. Budu si muset s dcerami promluvit, ale nechci je nechat ve štychu. Bojím se, že se naštvou a řeknou si, že nemám vnoučata ráda a že zbytečně plaším,“ uzavírá Marie své vyprávění.

Čtěte také:

Reklama