Hezký slunečný den přeji všem!
Moje svatba se konala loni v srpnu na narozeniny mé švagrové. Můj partner si mě nejdříve nechtěl vzít nikdy, neboť už jednou byl ženatý, pak ale změnil názor a prosazoval svatbu tajnou. To se ale hrubě nelíbilo mně. Nešlo o příbuzné, ale já chtěla dát všem okolo najevo, že si beru zrovna toho chlapa. Chtěla jsem být ten den středem pozornosti, ačkoliv jinak jsem ráda trošku schovaná. Moje maminka mi zase dlouho říkala, že se svatba může udělat i dřív, než dokončím vysokou, že je to přece jedno.

Tak jsem se rozhodla. V červnu jsem měla dělat státnice na vysoké, dva měsíce na přípravu, tak svatba může být v srpnu. A tak jsem už půl roku dopředu místo učení na státnice chystala svatbu. Většinu věcí jsem si musela zajišťovat sama, ale bavilo mě to. Svatba byla nakonec pro asi 30 lidí, kolik stála přesně si už nepamatuji, něco kolem čtyřiceti tisíc, hodně zaplatili mí rodiče a zbytek manžel. Hostina byla v restauraci s minigolfem na kraji lesa.

Svítilo sluníčko, bylo teplo, hosti se příjemně bavili, ostatní hosté restaurace po mně občas pokukovali, když jsem se šla s kamarádkami projít do parku, únos jsem zdárně odvrátila, ženich se nakonec přinutil i tancovat a večer jsme odjeli do pár kilometrů vzdáleného penzionu na tři posvatební dny. Sice nás ráno novopečená tchýně vzbudila svým telefonátem, který se dal stejně vyřešit až po těch třech dnech, a taky volal bratranec manžela, zda může i s přítelkyní přijet za námi – což jsme samozřejmě zakázali, ale nakonec to byl moc krásný den. Neříkám schválně nejkrásnější, protože ten snad přijde jednou při porodu dítěte.

A ještě malý dodatek. Nechápu moc názory některých lidí, že velké svatby jsou jen kvůli rodině a kvůli tomu, aby rodiny ukázaly, že na to mají. Je fajn říkat, že peníze se dají dát jinam a je to určitě pravda, ale ty peníze dáváte do sebe a do těch, které si pozvete. Zvěte si tedy jen ty, kteří vám za to stojí. Každému se dá říct ne, i vlastním rodičům, a narážky typu ,,Ono to na vesnici jinak nejde", ty já neberu. Taky jsem některé tradice prostě odmítla – únos, žádání o ruku a děkování za výchovu. Stejně jsme spolu skoro bydleli.

Snad si jednou tu svatbu s manželem zopakujeme. Třeba stříbrnou nebo i zlatou.
slonbidlo

Tak to je další výrazný názor dnešního dne. Pak jsou ovšem lidi, kteří, kdyby pozvali všechny, kteří stojí za to, by neměli pak už ani na nájem. Znám takové. To je pak asi lepší opravdu ta utajená svatba. Ale jsem jen chlap a nechám se rád poučit.:)

Reklama