Vzpomínám si, jak se mé dceři před lety stal docela slušný trapas. Coby novinářské miminko byla jednoho krásného dne vyslána s diktafonem do parlamentu, aby tam odchytala pokud možno co nejvíc ministrů a položila jim poměrně jednoduchou otázku. Tento důležitý úkol dcerunka patřičně prožívala a cítila se velmi důležitě. Pobíhala s diktafonem po půdě našich zákonodárců a kromě dvou hlav pomazaných se jí podařilo odlapit úplně všechny. Patřičně hrdá na svůj výkon se vrátila do své mateřské redakce, aby získaný materiál zpracovala….a ke své hrůze zjistila, že kromě nahrávání si na diktafonu omylem zatípla i tlačítko “pauza”, a tím pádem na pásce nebylo ani písmenko.

Naštěstí má velmi slušnou paměť, takže si skoro vše dobře pamatovala, článek zachránila, ale to nic neubralo na tom, že se pak stala terčem zábavy všech kolegů, kteří si ji několik týdnů poté dobírali slovy: “Tak co, kdy zase půjdeš do parlamentu?”

A mně se včera stalo něco podobného. Chystám se na cestu do Tunisu, která byla o den odložena, a tak jsem se nabídla, že se v neděli postarám o naše pravidelné zpravodajství ze SuperStar.

Jenže… jak jistě všichni víte, hráli jsme finále. A to jsem si nemohla nechat ujít! Rozhodla jsem se, že si celou SuperStar nahraji, po hokeji zhlédnu a zodpovědně napíšu článek, jak to celé probíhalo. A tak se i stalo. Ovšem kazetu jsem zakládala do videa až ve chvíli, kdy se hokej pomalinku rozjížděl. Zmáčkla jsem nahrávání a pak se již zcela nerušeně oddávala fandění, euforii a bezbřehému štěstí, které se asi všech nás zmocňovalo. Panečku, ti Kanaďani si ani neškrtli, co? Vokoun prostě umí! A nejen on, kluci hráli opravdu výborně a zlatou medaili jsem jim z celého srdce přála.

Vychutnala jsem si ještě celý závěrečný ceremoniál, a pak jsem přepnula na program, kde zrovna probíhalo vyhlášení SuperStar. Dozvěděla jsem se, že nejméně hlasů získal Michal Foret…
A to je všechno, co o včerejší SuperStar vím. Když jsem si totiž přetočila kazetu na začátek, zjistila jsem, že se celou dobu nahrával kanál Discovery. Po SuperStar ani vidu, ani slechu.

Ach jo…. také se vám občas stane, že si sedíte na vedení? Také občas jen němě zíráte nad tím, jak může být jeden jediný pitomý čudlík tak strašně důležitý? Zmáčknu – nezmáčknu… a všechno je úplně jinak. A tak mi nezbývá, než se vám omluvit a doporučit, abyste se na reprízu SuperStar podívali v sobotu dopoledne ve třičtvrtě na jedenáct a v podání našich adeptů si poslechli písničky ze Semaforu. (To jsem zaslechla v nějaké upoutávce.)

Milé čtenářky, prosím – promiňte mi toto pochybení. Stává se to maximálně jednou za dva roky. Nebo za rok? Teď nějak nevím… Ale v každém případě se jdu ještě trochu poradovat z našeho získaného hokejové zlata a dobalit kufr na cestu do Tunisu.

Mějte se tu hezky, těším se na vás ve čtvrtek 26. 5., kdy budu již zpět a oblažím vás svou editorskou službou. A povídat si budeme o něčem hodně příjemném… ale to vám prozradím, až se vrátím…

P.S. Pro pana ředitele.

Pane řediteli, pane řediteli…to já nééé, to to video, to samo… já za to opravdu nemůžu. :o)))

Všechny vás srdečně zdraví

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY