Osmatřicetiletá maminka dvou malých chlapců se před několika měsíci rozhodla, že kvůli častým zdravotním problémům svých dětí bude pracovat z domova. Dlouho o tom jednala se svým zaměstnavatelem, který z toho nebyl nadšený. Ale nakonec jí vyhověl pod podmínkou, že práce bude vždy včas odevzdaná a vše bude tak, jako kdyby byla přítomna osobně. Ze začátku se to zdálo jako ideální řešení, které vnese do jejího života více pohody a snad i času. Žila totiž v neustálém stresu. Den co den se strachovala, zda v případě potřeby sežene na poslední chvíli hlídání. Dále tu byla celkem náročná příprava jídel na celý následující den dopředu. A pak samozřejmě zdlouhavé každodenní dojíždění, kvůli kterému měla pocit, že jí ten skutečný život utíká mezi prsty.
Oba její chlapci musejí kvůli svému zdravotnímu stavu dodržovat speciální dietu. To znamenalo s sebou do školky, kam oba chodili, nosit den co den krabičky s hotovými jídly. Po příchodu z práce pak hned zase vaření, aby jim připravila na další den oběd a svačinky. Příprava často zahrnovala také večeři na druhý den. Pokud jí totiž ujel autobus, dostala se domů opravdu pozdě. A to pak nastupoval tatínek a klukům připravené jídlo snadno ohřál.
„Když mi zaměstnavatel povolil práci z domova, skákala jsem radostí. A to doslova,“ vzpomíná na svou životní změnu starostlivá maminka. „Bohužel se velmi brzy ukázalo, že nejsem zřejmě moc schopná organizátorka času. A že je nad moje síly sladit uspokojivě pracovní a domácí povinnosti. Nejen že jsem nervózní z neustálé přítomnosti dětí, ale také dost nekoordinovaně přebíhám od své práce k přípravě jídla a dalším domácím povinnostem. Že bych si s chlapci někam vyšla, nepřipadá v úvahu. Vše mi trvá strašně dlouho, protože jsem hrozně nesoustředěná. A dělám chyby. Navíc u sebe pozoruji, že začínám být vzteklá a protivná na děti i na manžela. Představa harmonického naladění se rozplývá každým dnem,“ popisuje svou současnou situaci Jiřina a dodává, že si uvědomuje, jak jí vlastně chybí i před tím proklínané dojíždění. Byl to totiž vlastně jediný čas, který měla pro sebe. Mohla si číst, poslouchat hudbu ve sluchátkách. A i když byla stále jak na trní, zda vše stihne, v tu chvíli měla prostě relativní soukromí.
„O tom si mohu dnes nechat jen zdát. Kluci jsou nadšení, že jsem doma a chtějí být stále se mnou. Ten mladší mi chce sedět na klíně, když pracuji. A jelikož je to náš mazánek, který bývá často nemocný, nedokážu mu říct ne,“ uzavírá své vyprávění mladá žena. V tento okamžik je rozhodnuta, že si zkusí v práci domluvit, že by aspoň dva nebo tři dny v týdnu do práce zase chodila. „Člověk chce vždy to, co nemá. Teď už vím, že je mnohem lehčí od dětí na několik hodin odejít, zavřít za sebou dveře, než se pokoušet být ve stejný moment dobrou matkou a dobrou pracovnicí,“ dodává s úsměvem.
Přečtěte si také:
- Dovolit si ten luxus občas opravdu nic nedělat aneb jak jsme zapomněli odpočívat
- Umění žít: Nemilým věcem se nevyhneme, ale můžeme si je trochu zpříjemnit
- Jak si uchovat duševní zdraví při práci v kanceláři
Nový komentář
Komentáře
Tak to hold bývá.. lidé si myslí, jak je práce z domova super a kolik má člověk času, ale ve skutečnosti to není žádná sranda. Podle mě by si však paní z článku měla nastavit striktní hranice a vysvětlit dětem, že potřebuje čas a prostor na práci. Když jim bude pořád ustupovat, nikdy se nic nezmění.
taky pracuju z domova,ale mam pořád zkrácený úvazek a i přes to jsem na tom lépe, než když jsem dělala 8 hodin. Má to svá pro i proti.U mě po roce práce z domova mam docela ponorku. :D Ale jinak bych ani nestíhala odvážet děti do školky a do školy.Každy je v jiném městě. I Tak to je frmol pořád. Občas mi ten kontakt lidí hodně chybí.Nejde tohle dělat dlouho.
No asi si neuvědomila, že když v praci dělala 8 hodin, tak i doma těch 8 hodin se tý práci věnovat musí.
Musí to být těžké.
Víc než dvacet let jsem pracovala z domova. Je to tak, jak se píše v příspěvku níže. Pro rodinu se prakticky nic moc nezmění. Děti ve školce nebo škole aspoň do oběda. Rozhodně je to náročné na organizaci času a samozřejmě člověk musí být připraven někdy i dost drsně odmítnout nápady i členů širší rodiny, případně známých nebo sousedů. Je rozdíl mezi tím být v domácnosti a pracovat z domova. Takže žádné vzkazování, dohled nad řemeslníky, přebírání pošty, hlídání dětí nebo babiček. Člověk si stanoví pracovní dobu a tu dodržuje. Je pravda, že se dá udělat výjimka ale plánovaně, stejně jako když si bere volno v práci. Bylo to fajn.
10 let jsem pracovala z domova a bylo to skvělé. Jen jsem si musela nastavit pravidla - když pracuji, tak jsem v práci a nikdo mě nebude rušit. chvíli to trvalo, ale sedlo si to. Bohužel jsem musela změnit místo a teď trávím 3 hodiny denně na cestě z práce do práce.
jo, horor spíš je, když si někdo zaměňuje "jsem doma" za "pracuji z domova". proč paní přestala využívat školku? proč není důsledná a striktně nepracuje doma od-do? proč odbíhá k blbostem, lépe si neorganizuje čas, když teď ještě navrch má teď čas ušetřený tím, že nepotřebuje dojíždět?
už vidím, jak jednou bude chtít pracovat z domova nějaká její kolegyně a bude mít smolíka, protože zaměstnavatel bude mít zkušenost, že to dobře nefunguje.
také jsem několik let pracovala z domova, když byly děti malé a dá se to nádherně skloubit. jen mi chyběli lidé, na "samotku" moc nejsem.
Práci z domova bych neměnila ani za nic. Chce to jen čas, než si všechno "sedne" a být na sebe přísná, zorganizovat si čas pro rodinu, domácnost a práci. Jsou dny, kdy pracuju do večera, jsou dny, kdy počítač vůbec nezapnu. Některé dny jsou hektičtější, většinou když něco naruší náš zajetý program, nějaká nenadálá akce - buď dětská nebo moje či manželova pracovní. Ale jinak už tak jedu 15 let a nemůžu si vynachválit. Do práce na pevný úvazek, pět dní v týdnu s dvaceti dny dovolené už bych nešla ani za nic :-)