senior

Minulý týden jsem se rozhodla, že už opravdu, ale OPRAVDU!! udělám něco se svým velkým tělem. A jako nejméně bolestivý začátek v mé proměně z Otylky na Twiggy mi připadalo plavání. Jednoho rána jsem tedy odvedla dítě na školní autobus a odjela do bazénu. Dalo mi to sice trochu přemáhání, ale po cestě tramvají jsem si v hlavě sestavila systém odměn, na který jsem hodlala najet, splním-li základní úkol, který zněl: začít se pravidelně hýbat. 

U nás v Brně máme krásný nový bazén, stojí v části města, která se jmenuje Kraví hora, a právě tam jsem zamířila s taškou plnou ručníků a hlavou naditou ideálními mírami, kterých dosáhnu už za několik měsíců (v případě, že dodržím plán!).

A tak jsem se rochnila ve vodě, bylo to moc fajn, opravdu jsem vydržela v příjemném tempu prsovat a kraulovat celých šedesát minut, a dokonce jsem z toho cítila i jakýsi požitek.

Po plavání se mi zachtělo vnořit se ještě na pár minut do bublavky, což je relaxační bazének asi tak pro patnáct lidí s naprosto úžasnou bublinkovou koupelí a hodně teplou vodou.

Už když jsem tam vstupovala, připadala jsem si jako v pohádce Jakub a dvě stě dědečků. Byli tam samí důchodci. Plaváníchtiví pracující zřejmě chodí do bazénu brzy ráno, kolem desáté byl ale čas pro místní domov důchodců, který sem vyvezl své klienty.

Svým ponořením do bublinkové koupele jsem snížila věkový průměr osazenstva cca na 75 let. Staří pánové mi s úsměvem udělali místo mezi sebou a já s vděčností zařadila své tělo mezi ta jejich. Chvilku jsem si užívala perličkové lázně, ale cítila jsem, že to jaksi není ono. Nebylo mi tam dobře, scházela mi pohoda a uvolnění. Jako by mě někdo pozoroval, jako by na mě někdo koukal. Rozhlédla jsem se… koukali na mě úplně všichni, kteří byli v bazénku se mnou! Zcela nepokrytě a bez ostychu na mně viselo dvanáct párů mužských seniorských očí. Zalila mě vlna zděšení. Je to jasné, trůním si tu v bublinách a něco mi určitě kouká z plavek! Nenápadně jsem zkontrolovala krajinu svého těla. Nic. Plavky seděly přesně tam, kde měly, a já svým outfitem nijak nepřekračovala hranice všeobecně uznávaného bontonu. Tak proč na mě tak čučí?!?

Pak jsem pochopila. Pro ty zralé gentlemany jsem byla… motýlek, Marylin, mladice a baletka. Jejich oči upřené na mě mi říkaly, že jsem zde za hvězdu. Zalila mě vlna nadšení a já si v duchu slibovala, že na podobné akce už budu vždy chodit jen s muži v důchodu. Pak jsem se na všechny okolo usmála a oni mi v odpověď poslali zase úsměvy své.

Jeden bělovlasý stařeček se osmělil a dotázal se, smí-li se přisunout. Kývla jsem a on mi tam v té bublající vodě moc krásně řekl, že mu připomínám jeho Květušku, kterou miloval za války a která zemřela na barikádě během pražského povstání v květnu 1945. Pomyslela jsem si, že jestli se mi Květuška opravdu podobala, tak už díky jejím rozměrům kolem ní žádnou barikádu stavět nemuseli, ale kousla jsem se do rtu a neřekla nic. On pak ve vodě nahmatal mou ruku, jemně ji stiskl a zašeptal: „Těsně před smrtí mi řekla: ´Miluji tě, Jindřichu´ a ve mně to zůstalo po celý život.“  A odkráčel do sauny.

Sledovala jsem toho starého muže, kterak se noří z vody a šoupavými kroky mizí v bílém oblaku páry a přemýšlela, proč jsem se až doteď zahazovala s vrstevníky. Proč se snažím vměstnat své tělo do masami přijímaných rozměrů jen proto, abych byla akceptována stejně starými kluky, když zde existuje armáda dospělých mužů, kteří – jsouce hmotaři - se na mě koukají s nadšením?
Proč mi nikdo neprozradil, že lovím ve špatných vodách? Že pro úspěch stačí jen vnořit se ve správný čas do bublavky? Že tři- a čtyřicátníci mě nikdy neocení, i kdybych se vedle v bazénu třebas přetrhla snahou?

A vysvětlete mi, jak se stane, že se z mladíka prahnoucího po žížale vyklube muž oceňující… mě?!? A je to otázka delšího vývoje, nebo je to dílo jediného okamžiku?
V neposlední řadě mi táhlo hlavou, zůstane-li v hlavách mužů, kterým jsem kdy řekla: ´Miluji tě,´ aspoň něco. Střípek mých vět, otisk mých citů, vločka vzpomínek… Zůstanu v srdci nějakého muže po celý život uložena tak, jako ona nešťastná Květuška v srdci Jindřichově? Nebo jsem byla pro všechny jen jako ty bubliny v relaxačním bazénku, které – vystoupají-li k hladině – zmizí a nejsou?

A tak to mé rozhodnutí začít se pravidelně hýbat skutečně k něčemu bylo. No… pravidelně sportovat jsem zatím nezačala. Ale pochopila jsem, že člověk má úspěch hledat tam, kde skutečně je, a že pokud vás neocení jeden, stoprocentně to udělá někdo druhý. Máte-li i vy občas splín a komplexy vás zavalí jako lavina, zkuste prostě změnit revír a uznání chvilku lovte v jiných vodách. Bude-li vám přát štěstí aspoň tak jako mně v onom perličkovém bazénku, stane se malý zázrak. Během jediného okamžiku se z vás stane jiná bytost: motýlek, Marylin, mladice a baletka. A i navenek pak budete tím, kým jste uvnitř odjakživa: hvězdou. Velkou, jasnou, zářící hvězdou.

A vaše ´Miluji tě´ pak bude v lidech zůstávat až do konce jejich životů…

Reklama