Většinu svého života jsem prožila v pevném přesvědčení, že záležitost zvaná „výbava“ je dávno přežitým a tak trochu směšným pozůstatkem časů minulých. Prostě něco jako kus pole má a malé telátko, případně novou alma-, almaru.

Moji maminku by nenapadlo ani ve snu, aby mi v prádelníku schraňovala šnuptychle a lajntuchy (krásný jazyk, ta čeština, viďte? :-)))  Když jsem se stěhovala ke svému budoucímu manželovi, zabalila jsem do krosny pár hadříků a knížek, nejoblíbenější desky se svázaly provázkem a šlo se. Veškeré skromné vybavení naší první mrňavé domácnosti jsme vybírali a pořizovali společně. Náš vkus se ostatně od estetických představ našich rodičů dost lišil - první povlečení, které jsme si koupili, bylo jasně červené (bílý damašek? Cha!!) a naše první hrnečky z těžké hnědé keramiky (nesnáším cibulák!).

 

Až do loňského jara jsem si tedy myslela, že výbava a věno jsou pojmy, které patří spíš do literatury a historie. Z tohoto omylu mě ovšem vyvedla jistá kolegyně, se kterou jsem se setkala na novinářské poznávací cestě do Chorvatska. Při večerních sedánkách nad pršutem a rakijí se semlelo ledacos, samozřejmě i nezdárné potomstvo. A ejhle! Nestačila jsem se divit, když mi zmíněná kolegyně – žena velmi rázná, schopná a emancipovaná, výtečná kuchařka i organizátorka - začala s potěšením líčit, jakou že výbavu chystá své skoro dospělé dceři. Když prý někde narazí na výhodnou koupi, hned po ní skočí a do prádelníku uloží. Tak už má dcerunka nastřádáno ručníků, utěrek, samozřejmě taky skleničky a sadu talířů, příbory a kdovíco dalšího. Když jsem se odvážila zeptat, jestli si je jistá, že se to „mladým“ bude líbit, opáčila suverénně: „Líbí nelíbí, do začátku se hodí všechno. Však si časem můžou pořídit něco jiného, až se trochu zmůžou.“

Nakonec, na tom něco je, řekla jsem si. Pro jistotu jsem se pak své starší dcery optala, jestli by třeba nechtěla dostat od maminky výbavu – abych něco, nedejbože, nezanedbala. „Ne. Chci mít pocit, že za všechno, co mám, vděčím sama sobě. Jediný, co bych od tebe po svatbě chtěla, je, abych za tebou mohla kdykoliv přijít a ty by sis na mě vždycky udělala čas,“ odvětila uvědoměle a mě docela spadl kámen ze srdce. Plánování a schraňování hodnot mnoho let dopředu mi není vlastní. Ani nevím, kam bych to všechno dala… byt nevelký a úložného prostoru málo. Ostatně, na svatbu to u nás vážně ještě nevypadá, nejdřív by bylo vhodné aspoň odmaturovat.

 

A tak dále žijeme ve sladké bezstarostnosti. Doufejme, že se nám podaří vyvdat dcery i bez věna… většinu financí totiž investujeme do vzdělání. Před sto lety by nám to asi neprošlo, dneska by snad už mohlo.

 

A co si myslíte vy, milé ženy-in? Je normální spíš můj přístup, nebo názor mojí kolegyně?

 

Dostaly jste od svých rodičů výbavu nebo věno? A jaké?

Pokud ne, vadilo vám to? Byla byste nějakou výbavu uvítala?

Připravila jste/chystáte nějaké to povlečení a příbory pro svou dceru?

Myslíte si, že je to jen záležitost nevěsty, nebo by měl něco přinést do domácnosti i ženich?

Měli by rodiče mladé manžele podporovat, nebo je lepší, když jsou samostatní hned od začátku?

Svěřte se nám na redakce@zena-in.cz a my vás odměníme dárkem!