Foto: Se souhlasem Báry Lidické
Co vás přivedlo k tomu, abyste se stala kurýrkou?
S přítelem jsme oba pracovali v hotelu a když přišla covidová pandemie, najednou jsme oba byli víceméně bez práce. Nastoupila jsem ke známému do trafiky a sháněla ještě nějakou brigádu. Kamarád v té době už jezdil asi rok jako kurýr na kole a nemohl si to vynachválit. Tak jsem začala zjišťovat víc. Nakonec mě přesvědčil a šla jsem do toho taky.
Na základě čeho jste se nakonec rozhodla?
Největší roli v rozhodování hrála výše výdělku a časová flexibilita, protože se to dalo skloubit s mojí tehdejší prací v trafice.
Jaké byly vaše začátky? Jak se vaše očekávání setkala s realitou?
Začátky byly samozřejmě náročnější. Hlavně kvůli orientaci. Pořád jsem někde něco hledala nebo jsem špatně odbočila a zbytečně si zajela. Teď už je to mnohem snazší, jelikož už tak v 90 % situací vím, kam jedu, a maximálně hledám konkrétní ulici nebo budovu. Řekla bych, že to, co jsem od té práce očekávala, taky skutečně přináší.
Měla jste v práci nějakého pomocníka nebo rádce, který vám pomohl se zapracovat?
Ze začátku mi radil kolega, který mě k té práci přivedl, ale ani to nebylo nějak moc potřeba. Není to složitá práce.
Foto: Se souhlasem Báry Lidické
Jak dnes hodnotíte svoje rozhodnutí stát se kurýrkou?
Určitě jako dobré rozhodnutí. Sice to měl být původně jen přivýdělek. Ale vzhledem k tomu, že tahle práce přináší vyšší příjem, věnuji se jí už naplno.
V čem je tato práce pro vás zajímavá?
Vzhledem k tomu, že hodně rozvozů se týká jídla z restaurací a že gastronomie je i můj původní obor, je pro mě určitě zajímavé, že se podívám i do restaurací, do kterých bych se za normálních okolností nepodívala. Je zajímavé sledovat, jak se gastronomie v Česku vyvíjí, jaké koncepty fungují, jaké jsou nové trendy.
|
Bára Lidická je kurýrkou na plný úvazek. Báře je 32 let, 7 let žije se svým přítelem a společně se starají o dvě kočky. Je vystudovaná servírka a před pandemií koronaviru pracovala jako provozní lobby baru v několika hotelech. Poslední rok pracuje jako kurýrka společnosti Dáme jídlo. |
V čem naopak shledáváte těžkosti a problémy téhle profese?
Nejhorší je určitě provoz na silnicích. Někdy si říkám, co asi běží některým řidičům hlavou, když se v provozu chovají tak, jak se chovají. Ale nezbývá, než to s klidem přejít. Nepříjemné je někdy řešit parkování. Je to zdržující a ve výsledku to prodlužuje čas doručení pro zákazníka a mě to zdržuje od další práce.
Daří se vám sladit práci a soukromý život?
Když to srovnám se svou původní prací, kde jsem kromě svých směn za barem jezdila ještě na kontroly ostatních podniků, a hlavně byla nonstop na telefonu a kdykoliv se mohlo stát, že budu muset do práce, tak je to rozhodně lepší. Tady když mám volno, mám opravdu volno. Nehledě na to, že směny si plánuji sama, na týden dopředu. Takže flexibilita je rozhodně lepší.
Pohybujete se dost v silničním provozu. To vyžaduje opatrnost, být pořád ve střehu. Jak to snášíte?
Tak to je někdy opravdu hodně náročné, obzvlášť s některými řidiči. Jsou dny, kdy se to pravdu sejde a jeden by nejradši vystoupil a šel pěšky. Bohužel, není ani jeden den, kdy bych nemusela dupnout na brzdu, protože mi někdo nedá přednost nebo bez varování zabrzdí těsně přede mnou. Ale díky tomu, že už se v provozu pohybuji delší dobu, dokážu některé situace lépe předvídat. V autě si potom akorát zanadávám, pak si doma postěžuji a ujistím se, že jsem měla pravdu.
Foto: Se souhlasem Báry Lidické
Domníváte se, že pro vás jako ženu je tahle práce v něčem specifická? Jak vás vnímají kolegové a zákazníci?
Jediné, co je pro mě jako pro ženu asi horší, jsou nákupy. Například tři tašky jídla a dva balíky pití sama nenosím ani domů. Pojí se s tím humorná historka, kdy jedna zákaznice mi poslala na pomoc svého manžela. S tím, že kurýři jsou většinou muži, takže si objednala donášku do patra, ale že bude raději, když mi pomůže její manžel.
Řekla bych, že kolegové mě vnímají asi úplně stejně jako ostatní kolegy. Snad s tím rozdílem, že když se potkáme při vyzvedávání nákupu a já mám nějaký těžší nákup, pomůžou mi s tím do auta. Při hodnocení od zákazníků někdy slyším, že mi to sluší, nebo zmíní, že ke skvělé večeři dostali ještě lepší donášku a podobně. V případě zákaznic jsem několikrát slyšela, že jsem první žena, která jim přivezla nějaké zboží – a zároveň první, kdo dorazil na správné místo.
Máte nějakou zajímavou historku spojenou s vaší prací?
Jediné, co mě tak napadá, je, že někdy si zákazník splete moje číslo s někým jiným. Když je to krátce po doručení, tak telefon zvednu. Jeden zákazník si mě takhle spletl se svojí partnerkou a v telefonu se ozvalo, zlato, pojď okamžitě domů, máš průšvih. V afektu si nenechal vysvětlit, že to nejsem já, a trval na tom, abych okamžitě přijela domů. Po chvíli mi pak přišla zpráva, že se omlouvá za záměnu čísla.
Jak dlouho chcete tuhle práci dělat?
To zatím nedokážu přesně říct. Ale momentálně mi to vyhovuje časově i finančně. Uvidím, jaká bude v budoucnosti situace v gastronomii a kterým směrem se vydám.
Co byste poradila ženám, které by chtěly jít stejnou cestou? Je to práce pro ženy? Na co se připravit?
Myslím si, že tohle je to práce pro ženu, která se nebojí řízení v provozu. Zkrátka pro někoho, kdo, když navigace řekne doprava, nepojede doleva. A samozřejmě je to jiné než práce ve vytopeném nebo klimatizovaném kanclu. Je třeba počítat s tím, že než se člověk vrátí zpět do auta, kolikrát venku zmrzne, zmokne nebo se naopak auto vyhřeje na 40°. Pokud některé ženě vyhovuje časová flexibilita a možnost vyššího výdělku, je kurýřina dobrá volba.
Nový komentář