Mám dvě děti. Staršího syna Tomáše, kterému je dvanáct a mladší, šestiletou Aničku. Už když se narodila, stál pyšný otec nad její postýlkou a dojatě říkal, že vypadá skoro jako on. Nevěřili byste, jak ta malá potvora má svého tatínka omotaného kolem prstu.
Je fakt, že mezi nimi existuje nějaké zvláštní pouto, které s ním nikdy nebudu mít ani já, ani náš starší Tomáš. S úsměvem pozoruju, jak to s ním ta naše malá komediantka umí. Otec vkročí do dveří, přichází z práce a ona se mu hned věší kolem krku a vykřikuje, jak se jí po něm stýskalo a jak ho má ráda. To pak „její tatí“ úplně roztaje. Když si Anička ráno usmyslí, že si vezme do školky ty šatičky, co jsou na sušáku ještě mokré, tatí se nechá přemluvit a místo snídaně jí fénuje vyžádaný oblek. Podobných historek máme spoustu. Starší Tomáš je totiž už skoro chlap a potřebuje přísnost, ale ona, to je ještě malá princezna. Aspoň podle mého muže. Když už opravdu zlobí, plácne jí jednu, ale jen tak, aby se neřeklo. Někdy mě to štve, ale jindy se směju a říkám mu, že jsem zvědavá, kdy jemu, jejímu „tatí“, jednou přivede nějakého Vendu a oznámí mu, že si ho chce brát.
Věra


Když byla naše (dneska už destiletá) dcera ubrečeným miminkem, můj muž kolem ní jen tak nesměle kroužil a neustále prohlašoval, že s miminem je nuda a že se těší, až bude mluvit a chodit, to že si pak budou konečně pořádně rozumět. Moc jsem tomu nevěřila. Ale v podstatě hned, jak Nikolka začala rozum brát, stal se tatínek jejím nejlepším kamarádem, učitelem a spiklencem. Oba milují přírodu a já, která si dodnes myslím, že vrána je manželka od havrana, nemám v jejich společnosti šanci. Dokážou spolu hodiny bloumat po lese nebo loukou a ukazovat si rostliny a zvířata, která hbitě pojmenovávají rodovými jmény a doma si pak ještě hledají jejich latinské názvy v encyklopedii. Prakticky celé čtyři roky její školní docházky pořádně nevím, co ve škole berou, protože úkoly s ní zásadně dělá tatínek (má na to čas, pracuje totiž doma na volné noze). Někdy mi připadá, že jim tak trochu překážím… Možná si myslíte, že žárlím na svou dceru, ale já jsem vážně moc ráda, že mají s tátou takový vztah a věřím, že jim to zůstane i v nelehkých dobách, které se na nás řítí – v pubertě.
Jana V.

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY