Jdu třeba pracovně do banky a koukám při tom do výlohy. Á – svetr! Pěknej svetr. Jen se tak kouknu dovnitř a hned zase půjdu. Nebudu si všímat ničeho jiného. Jen se zblízka podívám na ten svetr a jdu. Jo, jo. Je hezkej, ale co támhleten? Není pěknější. A tenhle? A tamten? Moje stará známá nakupovací mánie už mě zase drží za flígr a smýká mnou po celém obchodě. Nic se mi tam nelíbilo. Jéžiši, co teď, něco koupit musím, přece teď nemůžu jít pryč jen tak a nekoupit nic. Musím. Musím, aspoň ponožky!
Hodí mě to do jiného obchodu, kde hraje jednotvárné techno. Nevadí mi ta jednotvárnost - příjemně mi to vymývá hlavu. Prohlížím, zkouším, svlékám se, oblékám, prohlížím, hudba stále hraje, jsem z ní jakoby v transu a najednou, z ničeho nic koukám… Stojím na ulici (protože už zavírali a vyhodili mně ven), je o tři hodiny později, v ruce mám přenádherný svetr a peněženka prázdná. Krucinál! Co teď? Měla jsem se ještě vrátit do práce, jak se mi to mohlo stát? To nechápu. No nic, řeknu, že jsem musela svědčit u dopravní nehody.
Plížím se radostně domů a těším se, až ten kousek rozbalím, obleču ho na sebe a podívám se, jak to vypadá zezadu, zepředu, ze strany, s modrýma kalhotama, černýma, se sukní…..jenže…ZRADA... manžel je doma! Tak to z toho nic nebude. Nevadí, vyzkouším ho zítra – teď je nutné svetr představit manželovi. Hbitě sáhnu na horní část dveří v předsíni, kam schovávám nalepovací cenovky od ponožek, kalhotek a bavlněných triček a vybírám….no, třeba 230,-. Zničím tu původní kompromitující nálepku 2500,- a umně přelepuji na 230,-. Napěchuju zpět do tašky, políbím svou lásku a chvíli s ním sedím v křesle. Pak si začnu rozbalovat věci a ledabyle říkám: „Jo, člověče, koukni! Koupila jsem svetr. Já vím, musíme šetřit, ale právě proto! Vždyť stál jen dvěstě třicet! Stejně bych si nějaký koupit musela. Měl bys být rád – jiná by šla a koupila si kterýkoliv svetr, co by se jí líbil, a klidně za dva a půl!“
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY