Reklamace obuvi patří k nejčastějším problémům, se kterými se na nás spotřebitelé obracejí. Věděli jste například, podle čeho vybírat kvalitní a zdravou botu a proč nenakupovat na tržišti? Víte, jak rozlišovat mezi zárukou a životností a jak si poradit se zamítnutou reklamací?

Jak vyplývá z výsledku kontrol České obchodní inspekce z loňského roku, obuv stále patří k nejproblematičtějšímu sortimentu na českém trhu. Koupit si kvalitní boty, které vydrží déle než jednu sezonu, je stále problém. A to platí dvojnásob, nakupujeme-li boty na tržišti. Proč je jejich kvalita na českém trhu tak nízká a jaká označení by měla nést? Na to jsme se zeptali PhDr. Vlasty Mayerové z České obuvnické a kožedělné asociace.

Musí být obuv dovezená na český trh označená zemí původu?
Podle názoru naší asociace má každý spotřebitel právo na to, aby tuto informaci obdržel. To znamená, že by se měl dozvědět, kde byla obuv vyrobena. Toto stanovisko se snažíme prosazovat i vůči evropským institucím. Zatím je situace taková, že se více než dva roky jedná o tom, zda-li se povinnost označovat obuv zemí původu zakotví v nějaké evropské směrnici, či nikoliv. Některé evropské obchodní instituce jsou bohužel proti takovému návrhu. Doposud tedy v Evropě, včetně České republiky, neexistuje povinnost označovat obuv zemí původu.

Jaké údaje nesmí chybět na prodávané obuvi?
Na obuvi musí být uveden výrobce, dovozce nebo prodejce, který uvádí daný model obuvi na trh. Dále zde musí být uvedena velikost a tzv. piktogramy, což jsou vysvětlující obrázky, které mají spotřebitelům sdělit, z jakých materiálů je obuv vyrobena. Při prodeji v maloobchodě pochopitelně nesmí chybět označení cenou v době nákupu. Na některé obuvi bývá rovněž uvedena země původu. Často tomu tak bývá u sportovní obuvi vyrobené v Číně. Nejspíš z toho důvodu, že značková obuv vyrobená v Číně se distribuuje do celého světa. Ve Spojených státech jsou výrobci povinni označovat obuv zemí, ve které byla vyrobena, a je tedy jednodušší uvádět tento údaj na veškerých výrobcích.

Jak je to s kvalitou obuvi na našem trhu? Je rozdíl mezi botou vyrobenou u nás a mezi botou ze zahraničí? Ze kterých zemí pochází nejčastěji dovážené obuvnické výrobky?
Pokud není v kupní smlouvě sjednána jiná jakost, je prodejce povinen prodávat veškerou obuv v tzv. jakosti obvyklé. Zde existují dvě základní české státní normy (ČSN 79 5600 a ČSN 79 5790), podle kterých zkušebny a soudní znalci při případném sporu spotřebitele s obchodníkem jakost obuvi posuzují. Tuto jakost by měl prodejce požadovat i po svém dodavateli. V uvedených normách jsou uvedeny také parametry pro sportovní obuv.

Co se týče kvality české obuvi, naše normy byly vždy dobré a kvalitní, zrovna tak jako obuv od českých výrobců. Nároky a požadavky na obuv v jiných zemích EU jsou bohužel podstatně nižší, případně nejsou vůbec specifikovány. Vzhledem k tomu, že obuv, vyjma pracovní a zdravotní, nepatří do určených výrobků podle zákona č. 22/1997 Sb. o technických požadavcích na výrobky, a vyjma dětské obuvi určené pro děti do tří let (vyhl. MZ 84/2001 Sb.) nemusí mít obchodník žádné certifikáty ani atesty na kvalitu obuvi.

U značkové obuvi by kvalitu měla garantovat značka. V praxi tomu tak ale bohužel není. Mnozí značkoví výrobci zejména sportovní obuvi ve snaze ušetřit, používají levnější materiály – levnější druhy pletenin, levnější vyztužovací dílce apod., což se zákonitě musí odrazit nejen v kvalitě boty, ale také v její životnosti. Snad je to marketingový tah výrobců, aby se obuv rychleji opotřebovala a oni tak měli vyšší zisky.  Co se týče zemí, ze kterých je obuv nejčastěji dovážena, tak podle dostupných statistických informací je v současnosti každá druhá bota na světě vyrobena v Číně.

Lidé si často pletou záruku se životností obuvi. Jaký je v tom rozdíl?Spotřebitelé se někdy domnívají, že když je na obuv záruka 2 roky, tak by i při každodenním nošení měla ty dva roky vydržet a zůstat beze změn. To je velký omyl a tyto skutečnosti by se měly lépe spotřebitelům ozřejmit. Záruka na spotřební zboží je sice dvouletá, ale je zřejmé, že některé druhy výrobků nemohou takovou dobu užívání vydržet a často také záleží na intenzitě používání. Obuv nošená každodenně vydrží bezesporu kratší dobu než obuv, kterou spotřebitel obuje třikrát ročně.

Je třeba vycházet z toho, že reklamovat je možné pouze výrobní vadu, která vznikla při běžném používání obuvi v záruční době, případně jiný rozpor s kupní smlouvou. Není tedy možné reklamovat skutečnost, že obuv nesedí např. na délku nebo šířku. Rovněž není možné reklamovat běžné opotřebení výrobku a změny vzhledu vzniklé v důsledku nošení, ani poškození výrobku z důvodu zanedbání řádné údržby, (např. ošlapané patníky a v důsledku toho poškozené podpatky obuvi, popraskané kožené svršky u obuvi, která byla např. v zimním období opakovaně promáčena v solných „břečkách“ a nebyla následně nijak ošetřena a nakrémována atd.).

Pokud obuv splňuje jakost stanovenou technickými normami, případně jakost obvyklou, eventuálně pro výrobek deklarovanou, většinou nebývají problémy s reklamacemi. Když budeme vycházet z původní úpravy záruční doby, která byla šestiměsíční, tak zhruba půl roku běžného užívání by měla obuv opravdu vydržet bez podstatných změn a po této době se mohou objevovat již důsledky běžného opotřebení obuvi, aniž by se jednalo o nekvalitní obuv. Pochopitelně někteří uživatelé v důsledku intenzivního nebo nesprávného používání mohou obuv opotřebovat, případně zcela zničit i dříve než za půl roku. Na druhé straně jsou i oprávněné reklamace, které jsou uplatněny měsíc nebo dva po zakoupení obuvi, obchodníky zamítány.

Co mohou spotřebitelé dělat se zamítnutou reklamací obuvi? Obrací se na nás velmi často s tím, že ačkoliv bota byla téměř nenošená, obchodník jim reklamaci zamítl.
V poslední době se relativně často setkáváme s případy, že po několika týdnech nošení se na obuvi objeví výrobní vada a obchodník ji odmítá uznat. Pokud obchodník zamítne reklamaci, není vše zdaleka ještě ztraceno. Pokud jsme jako spotřebitelé opravdu přesvědčeni o oprávněnosti naší reklamace, měli bychom vyhledat vhodného soudního znalce (dle místa bydliště či povahy vady). Seznam znalců je možné nalézt na stránkách ministerstva spravedlnosti www.justice.cz. Se znaleckým posudkem v ruce, pokud je samozřejmě v náš prospěch, bychom se měli znovu obrátit na prodejce. Ten v případě, že reklamaci na základě posudku uzná, by nám měl uhradit také náklady spojené s uplatněním reklamace (poštovné, jízdné, posudek apod.). Pokud obchodník reklamaci i přes pozitivní posudek neuzná, nezbývá nic jiného, než se obrátit na soud.

Podle názoru naší asociace, tento systém není právě šťastný, neboť zbytečně zatěžuje soudy, které by se měly zabývat mnohem závažnějšími případy. Také naše organizace již několik let upozorňuje ministerstvo na tuto skutečnost. Navrhujeme proto úpravu legislativy a vytvoření určitých nezávislých institucí pro mimosoudní řešení spotřebitelských sporů, kde by měli být zastoupeni soudní znalci, zkušebny, ale také zástupci spotřebitelů, výrobců a prodejců nebo jejich profesních komor. Tento orgán však musí mít napřed oporu v zákoně, aby jeho rozhodnutí byli obchodníci nuceni respektovat. Často totiž u soudních sporů nejde ani tak o to, zda obuv byla kvalitní či nikoliv, zda se na ní projevila výrobní vada či zda jde o opotřebení nebo poškození obuvi, ale o to, kdo má zdatnějšího právního zástupce. Ten je mnohdy schopen kvůli cenové kalkulaci posudku nebo nějaké formální chybě posudek prohlásit za nevěrohodný, a tím tak celé soudní řízení nejen prodlužovat, ale především prodražovat. Samotný spotřebitel z takového sporu zpravidla neodchází jako vítěz, i když se jeho reklamace zdá oprávněná. To je také hlavním důvodem, proč lidé zamítnuté reklamace tímto zdlouhavým způsobem většinou neřeší a raději se smíří s tím, že koupili nekvalitní výrobek.

Co si myslíte o nákupu obuvi na tržištích? Doporučujete jej spotřebitelům, nebo by se měli smířit s tím, že když nakupují na tržišti, tak nemohou očekávat kvalitu?            
Levná obuv prodávaná na tržištích je vyrobena většinou z různých koženek a plastů, které mají tvarovou paměť a jsou neprodyšné. Nepřizpůsobí se tedy individuálnímu tvaru nohy a nepropouštějí ven pot. Mikroklima v takové obuvi bývá dosti drastické, v zimě jsou nohy permanentně v mokru a chladu, v létě je možné pociťovat spíše pálení. U tzv. „sportovní obuvi“ prodávané na tržištích dochází rovněž velmi často k propadání tzv. odlehčovací mřížky v podešvi a k hydrolýze napínací stélky, která je většinou pouze z lepenky. Lidé však většinou s mnohem nižší kvalitou obuvi na tržišti počítají již při jejím nákupu, a ani se nedomnívají, že by zde obuv vzhledem k její nízké ceně měli reklamovat. Tyto údaje vyplynuly z analýzy, kterou si naše asociace nechala zpracovat.

Zásadně však nedoporučuji nakupovat obuv, a to především pro děti, na tržištích, ale pouze ve specializovaném obchodě. Při každém nakupování obuvi žádejte kvalifikované přeměření velikosti obou nohou dítěte. Doporučujeme obuv nakupovat v odpoledních hodinách, kdy je  noha nejširší. Je vhodné, aby dítě vyzkoušelo celý pár obuvi a aby se v nové obuvi prošlo po prodejně. Sledujeme přitom, zda obuv neklouže z paty. Toto není při nákupu na tržišti absolutně myslitelné.

Musíme mít na paměti, že i sebekvalitnější dětská obuv, která není správně vybrána na příslušnou nohu, může nohu dítěte poškodit. Stejné zásady platí i pro nákup obuvi pro dospělé, kteří se chtějí kvalitně a zdravě obouvat. Odborné poradenství prodavače zákazníkovi by mělo být samozřejmostí, jakož i přeměření nohou před nákupem obuvi. Spotřebitel by měl po prodejci žádat vždy co nejvíce informací i z hlediska účelovosti obuvi a její údržby. U prodejců na tržištích, kteří mnohdy ani pořádně nerozumí česky, určitě nemůžeme tento servis očekávat.

Člověka musí jeho nohy nosit celý život a jedině zdravé nohy umožní také přiměřenou pohybovou aktivitu až do pozdního věku. Měli bychom si svých nohou vážit, starat se o ně a věnovat více pozornosti i nákupu komfortní, pohodlné a kvalitní obuvi.