Jsem přeučená levačka. Moje agilní babička se mě ihned, jakmile jsem začala brát tužku do levé ruky, jala učit, že to tedy ne, na to máš, Mirunko, ruku pravou. A tak sice píšu pravou, lžíci také držím v pravé, ale ve spoustě ostatních činností dávám přednost levé.

V historii byli leváci obvykle předmětem opovržení. Pouze Inkové levoruké uctívali a severoameričtí Zuniové věřili, že leváci přinášejí štěstí. Pro inkvizici bylo leváctví podezřelých osob přitěžující okolností, někdy stačilo k poslání na hranici. Piha na levé straně těla byla považována za znamení ďábla.

Ve středověku v bitvách padlo vždy více leváků než praváků. Bylo to proto, že štít, držený v pravé, nekryje srdce. Je zázrak, že po tom všem ještě nějací leváci vůbec jsou.

Historie (ale i současnost) nám přitom nabízí slavných leváků!

Levák byl Alexandr Veliký nebo Julius Caesar, Johanka z Arku či Napoleon Bonaparte. Ludwig van Beethoven psal noty levou a toutéž rukou malovali či sochali třeba Michelangelo, Leonardo da Vinci a taky Pablo Picasso. Levoruký byl Máhátma Gándí a Ronald Reagan. A taky celá anglická královská rodina, královnou matkou počínaje a princem Williamem konče. Albert Einstein napsal svou teorii relativity levou a Mark Twain svého Toma Sawyera taky. A tak bychom mohli ještě pokračovat dál.

Prý i pověstný Jack Rozparovač používal ke své nechutné činnosti levou ruku.

Nedůvěru k levé straně je cítit skoro ve všech jazycích. V němčině je levý (link) základem pro slovo linkisch, které znamená neobratný, nemotorný, nejapný. Francouzské gauche (levý) je rovnou i výrazem pro nemotorný a nejapný. Španělské izquierdo znamená nejen levý, ale i křivý. Korunu všemu nasazuje italština, která pod slůvko sinistro zahrnuje: levý, neblahý, hrozivý, nehoda, pohroma.

A náš rodný jazyk? Jen si vzpomeňte na rčení typu: je to na levačku, levárna, ten je úplně levej.

Stoprocentních leváků je asi čtvrtina populace. Podle psychologů leváctví může přinést poruchy v učení, ale leváci jsou tvořivější, lépe zvládají prostorové, zrakové, matematické úlohy.

Za práci pravé ruky odpovídá levá mozková hemisféra (řeč, čtení, psaní, logika úsudku). Pokud je to obráceně, narodili jsme se jako leváci.

Lékařské studie ukazují, že se vyskytují dva hlavní typy leváků. Jednak jsou to ti, u nichž se leváctví vyskytovalo již dříve u přímých příbuzných. Zde převažuje pravá mozková hemisféra, takže jde o tzv. "přirozené leváky". Ti bývají obecně zdatní, úspěšní a šikovní.

Druhý typ leváků se vyznačuje různými nerovnoměrnostmi ve vývoji duševních funkcí. Zde je příčinou leváctví zřejmě to, že tyto nerovnoměrnosti vývoje znemožňují původně převažující levé mozkové hemisféře naplnit svou vedoucí roli, takže tuto roli převzala pravá hemisféra, avšak ne zcela dokonale. Důsledkem toho jsou pak poruchy řeči, motoriky, vnímání a pozornosti.

Vyskytují se však i leváci, které nelze zařadit ani do jedné z těchto dvou kategorií.

Podle výzkumů britských lékařů se u leváků vyskytují častěji některé choroby, například průduškové astma, migréna, cukrovka. Jde o nemoci, kde hraje významnou roli imunitní systém, který se, zjednodušeně řečeno, obrací proti vlastním tkáním. Jak to ale souvisí s leváctvím, se zatím neví.

Úplně jednoduché však není ani to, když chceme zjistit, kterou ruku používá dítě více a která je tedy vedoucí. Většina dětí nepoužívá ke všem činnostem výlučně pravou, nebo zase jen levou ruku. Navíc vedoucí úloha jedné ruky dostává pevnější obrysy často teprve v průběhu dětství spolu se zráním nervového systému a my si nemůžeme být zcela jisti, jestli už k této stabilizaci došlo, nebo ještě ne. Můžeme se také setkat s tím, že se liší dominance ruky, oka, nohy a ucha.

Sledujme také, která ruka je dominantní u rodičů, případně prarodičů a sourozenců dítěte. Dědičnost hraje nezanedbatelnou roli při přenosu leváctví.

Dívejme se, kterou ruku používá dítě k vykonávání různých činností. Snažíme se přitom odlišit činnosti, u kterých existuje společenská konvence, tedy jistý nátlak sociálního prostředí od těch, které nejsou pod tlakem konvencí. Lžíci držíme v pravé ruce, podáváme pravou ruku, kreslíme pravou, jezdíme vpravo... Dítě nepřemýšlí, co mu vyhovuje, ale podřídí se požadavku rodičů.

Pak také existují činnosti, které tolik, nebo snad vůbec, ovlivňovány nejsou. Zřejmě neexistuje nějaká konvence, jak jezdit na koloběžce, kterou rukou se česat, čistit si zuby, lézt na židli, do které nohavice lézt nejdřív, když si oblékáme kalhoty, u kterého ucha držet sluchátko, jak navlékat jehlu apod.

Společnost stále ještě mnohem více myslí na praváky než na leváky. Řadě lidí vůbec nepřijde, jak je pro leváka těžké např. stříhat běžnými nůžkami. A co třeba, když má v první třídě „obkreslovat“ přesně písmenka v písance a on na ně nevidí, protože jsou na levé straně sešitu a on si je při psaní zakrývá? Ovšem vedoucí pravá ruka je preferována i v řadě činností pro dospělé.

A tak si mnozí rodiče kladou otázku, jestli by nebylo výhodnější, aby se dítě učilo pracovat pravou rukou. Je správné přecvičovat na pravou ruku jednoznačného leváka? Určitě ne! V přístupu k této skupině se zcela určitě postoje odborné i rodičovské veřejnosti v průběhu minulých let výrazně pozměnily k lepšímu.

Ale už v dobách dávných (viz moje počátky), kdy se leváci přecvičovali, odborníci vehementně upozorňovali, že v souvislosti s přecvičováním může dojít k zbytečným závažným poruchám ve vývoji dítěte, například koktání a pomočování. (No u mě se tak naštěstí nestalo).

Ale ještě v devadesátých letech se můžeme setkat s názorem, že „mnoho dětí se pak nadlouho stává citově nezvládnutelnými“. Křičí, vztekají se, často se chovají útočně, ale mohou být i neteční, plačtiví, trucovití, uzavření, odmítají spolupráci. Těžko říct, zda je opravdu na vině přeučení na pravou ruku? Podstatný pozitivní výsledek však kampaň proti přeučování po letech přece jen přinesla. Dnes si málokdo troufne pokládat leváctví za poruchu, děti nejsou přecvičovány ani ve škole a snad ani doma.

Když dítě nastoupí do první třídy, je nejvyšší čas přestat s experimentováním ve vztahu k psacímu náčiní. Psát by mělo tou rukou, která se v dané chvíli a v kontextu dosavadních poznatků jeví jako vedoucí.

Vždy bychom měli dát na přání a pocity dítěte. Levé ruce dejme přednost, pokud se dítě nebrání a nejméně zhruba 80 až 85 % informací svědčí pro levou ruku.

A víte, že leváci mají svůj mezinárodní den? Slaví se 13. srpna, od roku 1976. A tak si v tento den my všichni, ať už genetičtí či přeučení leváci připijme na zdraví (skleničkou v levé ruce!).

podle www.levaci.cz a www.rodina.cz   

       
TÉMATA:
ZDRAVÍ