Letos na jaře jsem  jela z práce narvaným vlakem, že si nebylo kam sednout. Lidé, zavěšení za opěradla a police, si šlapali po nohách, nevlídně na sebe čučeli, průvodčí ani nechodil, nebylo kudy, a ke všemu v těsné předsíňce vagonu byl zaparkovaný kočárek, přes který lidi brkali, sakrovali a cpali se dál. Venku bylo pošmourno, sem tam sprchlo a já ke všemu mířila k zubaři. Typický den, kdy je člověk nastartovaný k depresi, nebo zalézt někam do teplého koutku ... a mlha přede mnou mlha za mnou.

Když sebou vlak škubnul, jak v posledním tažení, katapultovalo mě to z vagonu do předsíňky téměř na klín pána s rozevřenými novinami. Vedle pána byl zaparkovaný kočárek a na sedadle velmi mladá maminka s asi 2letou holčičkou. Holčička byl modrooký andělíček se zlatými kudrnami a s proříznutou pusou hodnou trhovce. Mamince budiž ke cti, že na holčiččiny otázky trpělivě odpovídala a odpovídala, ale podmračení okolostojící vypadali na to, že za chvíli navrhnou mamince dát dítěti roubík. Holčička na svůj věk mluvila velice dobře bez šišlání a také bylo vidět, že se jí doma opravdu věnují. Hopkala po sedadle, povídala říkadla a najednou jasným hláskem zazpívala: „ku*va“. Všichni jsme se na děvčátko zadívali a jeho maminka vytřeštila oči. Také jsem názoru, že dítěti se nemá dávat najevo, že zrovna tohle se neříká, neboť zrovna to je těší opakovat a budit pozornost.

A tak děvenka tleskala ručičkami a asi tak 2 minuty opakovala svůj popěvek s krásným „r“ uprostřed. Možná, že byste se divili, ale ti zamračení lidé okolo začali roztávat, usmívat se, nejdřív na holčičku, potom jeden na druhého a než jsme dojeli na zastávku, tak to ve vlaku vypadalo jako v léčebně depresí a den se hned zdál veselejší. Jak je vidět děti, i když někdy na zabití, umí dospělé potěšit i nevědomky. Doporučovala bych to jako léčbu depresí a smutků.