Na dovolenou do Mariánských Lázních jsem se chystala s mamkou, tetou a strýcem.
Jeli jsme poslední týden v červnu. Tento termín jsme si vybrali proto, že ještě nebyla sezóna. Chodili jsme na procházky. Byli jsme se podívat v Karlových Varech i ve Františkových Lázních. Ochutnali jsme všechny léčivé prameny (můj strýc o těchto pramenech nechtěl ani slyšet. Říkal těmto pramenům "grgavá voda " a že on tyto prameny odmítá pít, že jde raději na pivo).

Jednoho dne nám průvodce při večeři oznámil, že je možno navštívit nedaleké Německo.  Pasy jsme s sebou měli, a tak nebylo co řešit - všichni jsme se přihlásili.
Já byla v zahraničí nejdále v Polsku, tak pro mě byla vzácnost, že pojedu zrovna tam. Německo a město Selb nás nadchlo.

My ženské jsme jenom okukovaly obchody s oděvy a byly jsme unešené z těch hypermarketů, které u nás tehdy ještě nebyly.
Strýc se ale totálně nudil. Vůbec ho nebavilo chodit s námi po obchodech, a tak si vždy někde sedl a počkal na nás.
Jako památku na toto město jsme si dovezli oblečení a suvenýry.

Při večeři jsme se od průvodce dozvěděli, že u hotelu, v kterém bydlíme, je zajímavá socha Krakonoše. Proto jsme si naplánovali, že ji hned další den musíme vidět.

Říká se, že je to socha spojená s něčím tajemným. Ten, kdo má nějaké přání, musí kolem sochy skákat po jedné noze a pak jí sáhnout na sponu na opasku.
Hned mi prolétlo hlavou: "tak si přát nějakého hodného kluka, který mě bude mít rád a který mě nezklame!"

Řekla jsem si, že sochu Krakonoše navštívím stůj co stůj, řeknu si přání, po jedné noze kolem něj obskáču  a pak sáhnu na sponu na opasku. Není možné, že mně Krakonoš přání nesplní!

Druhý den jsem udělala všechno, co jsem si předsevzala.

I když už jsme byli doma z dovolené, nic mimořádného se ale nestalo.
Říkala jsem si, že to byla nejspíš jen nějaká pověst a smiřovala s tím, že úsilí bylo marné.(nebo dokonce s opačným účinkem!)

Chodila jsem s klukem něco přes rok, ale opustil mě kvůli své bývalé lásce, která se s ním rozešla.
Nesla jsem to těžce, ale vzpamatovala jsem se. Poznala jsem, že to nebyl ten pravý pro mě.

Po čtyřech letech jsem poznala perfektního kluka, se kterým už jsem tři a půl roku vdaná.

Myslím si, že Krakonoš mé přání tedy nakonec vyslyšel a splnil mi ho.
Chtěla bych mu tedy alespoň takhle (kdo ví, třeba je již moderní a čte Ženu-in.?) moc poděkovat za perfektního manžela a přítele.

A  vám, čtenářkám Ženy - in, poradit: Jestli máte nějaké přání, které se nechce plnit, zajeďte si na dovolenou do Mariánských Lázní a navštivte sochu Krakonoše.

Určitě bude vstřícný i k vám.

 

Reklama