Marie Henrietta Habsbursko-Lotrinská (1836-1902) prožila krásné dětství s milujícími rodiči v kruhu svých sourozenců v Budíně. Její otec, uherský palatin, byl jedním ze synů císaře Leopolda II., syna Marie Terezie a bratra Josefa II.

Když byli v roce 1853 požádáni Henriettini rodiče o ruku jejich sedmnáctileté dcery pro následníka belgického trůnu Leopolda II., nebylo to pro ně zdaleka takové terno, jak by se nám mohlo z dnešního pohledu zdát. Belgie byla tehdy malá země, která se na mapě Evropy nově objevila teprve v roce 1830. Krásná Henrietta byla ideální nevěstou. Přesně takovou si protestantský belgický král Leopold I. pro svého syna přál a potřeboval: dceru z významného evropského katolického rodu za účelem zvýšení prestiže svého zatím bezvýznamného království.

Ženich a pozdější král Leopold II. sice v mládí nevypadal nejhůř, ale do ideálního manžela měl hodně daleko! Život s ním byl hotový očistec. Na své manželství pohlížel jako na výhodný obchod. Byl to bezohledný, neústupný a mstivý člověk. Svou mladou ženu začal veřejně podvádět téměř hned po svatbě a nikdy s tím nepřestal. Choval se k ní tak, že jej brzy začala nenávidět.

Kdo by si ale myslel, že o to větší lásku věnovala svým dětem, hluboce by se mýlil. Neustále ponižovaná Henrietta přenášela na děti své frustrace. Když nemohla být šťastná ona, měly i ony poznat drsný život už od dětských střevíčků.

Královské děti musely například vstávat v létě v pět a v zimě v šest hodin. V dětských pokojích se prý v zimě vůbec netopilo a ledová voda, kterou se děti umývaly, jim mrzla v umyvadlech. Henrietta ale přísně požadovala, aby se děti otužovaly! Jedna z dcer, manželka rakouského korunního prince Rudolfa Stefanie (1864-1945), ještě po letech vzpomínala, jak je matka zavírala mezi dvojité dveře, což v dětech vzbuzovalo panickou hrůzu, a jak mrazem ztuhlými prsty sotva dokázala psát. Nejstarší dcera Luisa (1858–1924) zase popisovala, že jako děti musely způsobně sedět u stolu a dívat se, jak si rodiče dopřávají lahůdky a sladkosti, zatímco ony nedostaly ani kousek. Neskutečné! Takto drasticky se učily odříkání! Bouřit se nebo protestovat? Toho se děti neodvážily! Za sebemenším proviněním následoval drakonický trest.

V roce 1869 rodinu poznamenala obrovská tragédie. Tehdy v deseti letech zemřel na zápal plic Leopold, jediný syn a dědic brzy poté, co spadl do rybníka. Nad jeho rakví dal jinak bezcitný král poprvé na veřejnosti průchod svému bezmeznému žalu. Pokusy zplodit náhradního mužského dědice manželům nevyšly! V roce 1872 do rodiny přibyla „pouze“ další, třetí dcera Clémentine (1872-1955). Poté už král na své manželství rezignoval. Manželka a dcery ho přestaly zajímat!

Od té doby manželé žili prakticky odděleně a Leopold se svými milenkami zcela veřejně. Dekórum zachovávali pouze ve výjimečných případech – například v roce 1878 při pompézní oslavě jejich stříbrné svatby, která ale na jejich mrazivém manželství nic nezměnila, či při svatbách svých dcer. Nelze se divit, že se dívky snažily při nejbližší možné příležitosti uniknout z dusivé atmosféry rodného domu. Protože však nepoznaly teplo domova, nedostaly dobrý základ do budoucna. A tak ani jejich život nebyl příliš šťastný. Atraktivní a veselá Luisa se provdala už v patnácti letech. Prožila bouřlivý život plný skandálů. Nakonec zemřela v naprosté bídě a zapomnění. Jejím opakem byla o šest let mladší Stefanie - průměrná, nepříliš vzdělaná a naprosto nepřitažlivá, ale o to více v mládí pyšná manželka korunního prince Rudolfa. Štěstí se na ni usmálo až dlouho po Rudolfově sebevraždě, když se seznámila s maďarským diplomatem hrabětem Elemérem Lónyayem. Uzavřela s ním morganatické manželství, které bylo mimořádně šťastné. Trvalo krásných 45 let!

Z nešťastného manželství svých rodičů se asi nejvíc poučila nejmladší dcera Clémentine. Ta se zamilovala do toho pravého už v sedmnácti letech. Jejím vyvoleným se stal Victor Bonaparte, vnuk Napoleonova nejmladšího bratra Jérôma. Jenže Victor u tatínka Leopolda II. „neprošel“! Milenci to ale  nevzdali a uzavřeli sňatek až v roce 1910, rok po Leopoldově smrti. Clémentine bylo 38 a Victorovi 48 let! Přesto stihli mít ještě v krátkém sledu dvě děti. To musela být láska!

Na závěr se ještě na moment vraťme k nešťastné královně Henriettě. Její život byl opravdu nezáviděníhodný. Přátelský kontakt s ní udržovala jen nejmladší dcera Clémentine, ta jediná zůstala v Belgii. Ta nejspíš nezažila ty nejdrsnější výchovné metody, kterým neunikly dvě starší královské dcery. Na Henriettinu obranu lze snad říci jen tolik, že chtěla nejspíš své děti uchránit od iluzí, s nimiž vstupovala do manželství ona. Domnívala se, že těžké dětství bude pro ně tou nejlepší průpravou pro život. Ovšem za takovou cenu?

Jinak to byla nábožensky založená žena, která velice milovala zvířata, především koně, psy a papoušky. Jejím dalším koníčkem byla květinová zahrada. Během prusko-francouzské války pomáhala zraněným a věnovala se také charitě. Byla i umělecky nadaná. Krásně malovala a milovala hudbu, hrála na klavír a harfu. V jádru to nemusela být zlá žena, jen měla v životě smůlu. Špatně se provdala!

Poslední léta strávila v osamění ve Spa, kde také v roce 1902 po těžkém astmatickém záchvatu a infarktu zemřela. To už byl její manžel Leopold II. nejbohatším panovníkem Evropy. Své neuvěřitelné bohatství získal díky kolonizaci Belgického Konga, které se stalo jeho soukromým majetkem. Metody, které tu byly využívány, byly více než brutální. Počet obětí genocidy páchané na obyvatelích Belgického Konga se odhaduje na deset, možná i patnáct miliónů…

O zrůdné povaze krále Leopolda II., kterého dnešní historikové řadí k nejhorším tyranům všech dob, vypovídá i skutečnost, že nedovolil svým dvěma starším dcerám nejen se s umírající matkou rozloučit, ale přímo jim zakázal přístup na pohřební obřad…


 
Foto: Wikipedie


Na našem webu jste si mohli přečíst také o těchto zajímavých ženách:

Reklama