Bylo 14 hodin. Dojídal jsem skvělého tuňáka s indickou rýží, když má drahá žena pronesla onu větu. Já jsem otevřela doma všechna okna. Obloha vypadala jako vchod do pekla. A za běhu směrem k automobilu jsem zaregistroval, že se přes Karlovo náměstí v Praze ke mně blíží bílá zeď.

 

10 metrů stačilo a byl jsem zepředu durch mokrý. Naskočil jsem do auta a vyrazil.

Po silnici se valily proudy vody, z nebe se snášely tuny krup a já se v plechové rachotině cítil tak zranitelný. Přes hluk dopadajícího ledu jsem neslyšel ani rádio hrající na plné koule.

 

Stěrače sice jely na nejvyšší výkon, ale jako by je auto nemělo. Skla se mlžila a viditelnost se blížila nule. Řítil jsem se do Karlína a modlil se, aby kroupy nebyly o trošku větší, protože to by jistě rozbily skla u auta.

 

Po zácpě na Bulharu jsem dorazil "PO" k domu v Karlíně. Po dvou vyběhnul schody do třetího patra. Připraven na nejhorší.

 

Odemknul jsem a prolétl byt.

 

Žuch!!!

 

Spadl mi kámen ze srdce.

 

Okna se větrem zabouchla a těch pár kapek, co prošlo až na podlahu na verandě, nestálo za řeč.

 

Vrátil jsem se do redakce a tady stihl s úsměvem na rtech nafotit zbytek krup. Krup s Merylkou - to je tahle fotka.

 

Měla čertíky v očích, ale kouli po mně nehodila.

 

To však udělaly za chvíli děti.

 

 

A jak bylo, nebo je u vás?