Se čtyřkami snad ani nechoď domů! - řeknou rodiče a samozřejmě to nemyslí vážně. Každým rokem se ale vyskytne spousta dětí, které to vážně vezmou a domů se s tím nebezpečným kusem papíru opravdu nevrátí - ať už z oprávněného, nebo přehnaného strachu.
Právě tyhle děti i jejich rodiče jsou potenciálními klienty krizových poradenských linek.
Linka bezpečí (800 155 555, nonstop) a Linka vzkaz domů (800 111 113, 724 727 777 denně 8.00–22.00) dnes jako každým rokem očekává příval hovorů dětí, které se obávají přinést domů vysvědčení. Žáci a žáčci, kteří domů nosí jedničky, se většinou nemusí ničeho bát. Linku bezpečí i další krizové linky však v tomto „horkém“ čase zaplavují v rostoucí míře telefonáty těch, kdo byli během školního roku méně úspěšní…
Volají ostatně také sami rodiče: pro ně je určena Rodičovská linka (283 852 222, každé pondělí 13.00–16.00 a středu 16.00–19.00) a mimořádně také dnes v době od 14.00 do 17.00 hodin.
Závěrečné vysvědčení znamená pro děti i dospívající jedno z nejobtížnějších období roku. Přísní rodiče vyvolávají v dětech obavy z reakcí na jejich známky, dochází k rozkolům, hádkám, příležitostnému lhaní, řeší se volný čas dítěte apod. Děti, jejichž rodiče používají tělesné či jiné tresty, mají často strach, že budou za známky bity a ponižovány. Úkolem rodičů při hodnocení dětského vysvědčení je tedy především zachování klidu a vážení vlastních slov přímo na „lékárnických váhách“. Známka je totiž subjektivním hodnocením učitele a není pouze vizitkou dítěte, ale také rodičů. Svědčí o tom, jak sami dítěti v průběhu školního roku pomáhali a nakolik mu věnovali pozornost. Rodiče by se měli více zamýšlet nad dlouhodobou spoluprací s dítětem - nad vylepšením vzájemné komunikace. Známky pak nebudou nepříjemným překvapením!
Přiznám se, že tohle mi bylo vždycky záhadou. Vůbec si nedovedu představit (tedy teoreticky samozřejmě ano, ale doopravdy ne), jak se může stát, že se rodiče teprve v poslední den školy zděsí, že dítě donese pět čtyřek. Copak nechodí na třídní schůzky? Nepodepisují žákajdu? Vůbec s tím svým géniem nemluví? Někteří lidi by snad ani neměli mít děti...
A co si myslíte vy? Setkaly jste se s takovým případem, kdy se dítě bálo domů? (třeba nějaký spolužák vašeho dítěte) Umíte si představit, že byste neměly ani rámcovou představu, jaké to vysvědčení bude?
Nový komentář
Komentáře
Moji rodiče nechodili na třídní schůzky a žákajdu podepisovali tak nějak mimochodem, stěžujíce si na to, co to je za hloupý nápad. Což ovšem nelze považovat za standardní přístup.
Já svým potomkům na třídní schůzky chodila, ale TAK strašně nerada, že se to ani popsat nedá. 
Liina: Též jsem připravena
jedinou metou je zdárné ukončení devítileté školní docházky, víc neřeším. Šetřím nervy pro příští roky a střední školu.
Dcera mi letos vysvětlila, že se na střední školu dostala, tedy není dalšího důvodu se učit a abych se připravila na to, že vysvědčení nebude nic moc....:))) Zkrátka jsem matkou informovanou a nemůže mě nic překvapit:))))
Dášule:
přesně tak, souhlasím!!
Doma jsem psala dobře, ale při zkouškách jsem byla tak strašlivánsky nerovózní, že jsem tam udělala miliony překlepů... Teď už se tomu směju, píšu všema deseti a poslepu, ale tehdá, no to byl boj... Ale všechno špatné k něčemu dobré - rodiče mě podrželi a čtyřku naprosto v klidu strávili a ještě mě povzbuzovali, že to přeci nic neznamená... takže vím,že se na ně (teda teď už jenom na mamku), můžu spolehnout! 
Co si tak vzpomínám na sebe, tak mě na základce mrzely i dvojky na vysvědčení.. Naši byli nadšení, já měla třeba i vyznamenání, ale mě to prostě tak nějak mrzelo a byla jsem z toho smutná.. (samozřejmě se ale nedá mluvit o nějakém strachu nebo depresi..) No ale nejhorší to bylo první rok na střední, kde jsem hned chytla čtyřku z psaní na stroji!!! No to jsem byla úplně hotová! Já měla jedničky a dvojky a pak čtyřku! To už jsem skoro deprese měla...
Největší křivdu jsem vždycky cítila ze známek, které jsem si nezasloužila. Ona není např. trojka jako trojka. Některých špatných známek jsem si ani nevšimla (byly zasloužené), ale některé jsem ještě dnes nevydýchala. Některé učitelky
. Celé je to o lidech.
Na konci druháku jsem donesla takové vysvědčení, že by mě naši museli rozthat šlachu po šlaše, kdyby byli kreténi. Avšak oni nebyli a ještě mě uklidňovali, že to určitě není trvalý stav. Nebyl.
Dítě, které hodlá přinést 5 čtyřek má určitě menší obavy než dítě, jehož rodiče čekají "samé" a ono donese 2 dvojky. Překvapení nad čtyřkami svědčí o nepříliš velkém zájmu o školu, ale mezi dětmi, které uvažují o sebevraždě je mnohem více těch, na které rodiče kladou neúměrné požadavky, které třeba sami nikdy nesplnili, chtělí se chlubit před známými apod. Taky jsme motivovali děti a někdy i tím záporným - jestli, tak nepojedeš.. Ale hlavně jsme jim říkali, že se mají snažit, aby známka byla nejlepší, jaké je dítě schopno. Přece se svou trojkou s kreslení a tělocviku na konci osmiletky mezi samými jedničkami nemohu nadávat synovi, že má trojku z téhož.