Čtenářka Sirikit nám zaslala příběh, který může potkat každou z nás... Život přináší různé situace a jen na nás jak se k nim postavíme, jak se rozhodneme, kam povedou naše příští kroky...

Ne vždy jsou však naše rozhodnutí správná a za chybu se většinou platí.... To je zkrátka život.

 

Sirikit děkujeme a zasíláme dárek.

Redakce

 

 

 

Půlhodinku čekání na zbytek rodiny jsem si v nákupním centru krátila u šálku vonící kávy. K vedlejšímu stolku přisedly dvě mladé ženy, zjevně přítelkyně. Ta jedna velmi smutná, trochu
uplakaná. Začala se své kamarádce svěřovat se svým životním příběhem a mně jí bylo opravdu líto. Jako šestnáctiletá se zamilovala až po uši a po necelém roce otěhotněla. Jakmile její chlapec zjistil, že čeká miminko, okamžitě se s ní rozešel.


Porodila krásnou holčičku. Aby mohla dodělat školu, zůstala její matka s vnučkou doma a úplně se jí věnovala. Mladá maminka měla dost času na studium i na svou zábavu. Ačkoliv se babička snažila zapojit ji do péče o maličkou, moc chuti k tomu prostě nebylo.  A pak se zamilovala do Itala, krásného, vysokého, černovlasého.


Zdálo se jí, že je to ta úplně pravá láska, ta jediná na celý život. Ani se doma nesvěřila, prostě si sbalila pár věcí a odešla z domova bez rozloučení. V daleké jižní Itálii se konala svatba. Líbilo se jí, že na ni ten krásný Carlo žárlí, ale po čase přišla na to, že ta jeho žárlivost se jí začíná zajídat.

 

Celá jeho rodina ji hlídala, nesměla sama ani na nákup. Vždycky s ní šla buď tchýně nebo někdo z rodiny. Do práce sice nechodila, ale být celý den jen doma byla pro ni obrovská nuda. Děti stále nepřicházely a všichni jí to vyčítali, že to je její vina.

 

O nic v domě se nezajímala, jen posedávala, kouřila a koukala na televizi. Brzy ji všichni z rodiny začali za tuhle nečinnost kritizovat. Ani její manžel nebyl už tak zamilovaný jako dřív, často na ni křičel bez příčiny a odcházel z domova. Hádky byly čím dál častější a ona už to nemohla vydržet.

 

Začala si pomaloučku střádat peníze a v hlavě jí uzrával plán, jak celou tuhle situaci vyřešit. Rozhodla se, že se vrátí domů do Čech. Najednou se jí začalo stýskat po rodičích, po její malé holčičce, kterou tak strašně dlouho neviděla. Jednou v noci se nepozorovaně vytratila z domu, dostala se až na mezinárodní silnici a podařilo se jí stopnout kamion, který ji odvezl hodně daleko.

 

Víc než šest let manželství s krásným Italem pro ni skončilo. Trvalo jí pár dnů, než se dostala do Čech. V kufru vezla dárky pro svoji malou holčičku a představovala si, jaká asi bude. Konečně stála před známými dveřmi a stiskla zvonek. Za dveřmi uslyšela kroky, či spíše skoky a otevřela jí holčička - její malá, sladká holčička.

 

Pro slzy neviděla a chtěla ji pohladit po tvářičce, ale malá ucukla. Volala na babičku, že je za dveřmi nějaká cizí paní. Babička vykoukla ze dveří kuchyně a řekla jen: "Pošli tu paní pryč, nemá tady co hledat". A holčička zavřela dveře....

 

Sedla si na schody, hlavu položila na kufr a plakala. Nic se nedělo, nikdo se nevyšel podívat, nikdo ji nepřivítal.

 

Vyčítala si, že mohla před lety jen tak bez slova rozloučení odejít, spálit za sebou mosty. Litovala toho, ale najednou nebyl nikdo, komu by to mohla říct. Tak se po chvilce zvedla a začala hledat svou kamarádku, aby se jí svěřila a poprosila o radu. Sešly se v bistru a tam jsem vyslechla celý ten příběh.

 

Neustále se v mysli k tomu vracím a opravdu nevím, jak bych celou situaci řešila být v kůži té mladé ženy. Co byste poradily vy?