Foto: Shutterstock
„Před dcerou jsem se nikdy nechtěla hádat, protože přede mnou se rodiče hádali celé dětství a řekla bych, že mě to hodně poznamenalo. Problém je v tom, že manželův a můj pohled na výchovu je tak diametrálně odlišný, že se hádkám doma prostě nevyhneme,“ říká Kristýna.
Ta zastává názor, že dítě by mělo mít co nejvíc příležitostí, aby samo a jen za mírné pomoci rodiče prozkoumávalo svět, zkoušelo si různé věci a na spoustu skutečností přicházelo samo. Rozhodně jí nevadí, když se čtyřletá dcera ušpiní, protože se zrovna rozhodla, že si bude hrát v kaluži. Nevidí na tom nic špatného. Také se ji ale snaží vést k co největší samostatnosti.
„Samozřejmě, že vytyčuju určité hranice a nenechávám ji růst jako dříví v lese, ale jsem proti tomu, aby se na dítě celý den pořád jen křičelo ne, tohle nesmíš, tamto nesmíš. Ať si klidně natluče, když si tím vštípí, že příště má být opatrnější. Při nějakých nebezpečnějších situacích bych samozřejmě zasáhla, ale jinak dceru nechávám. Manžel s tím ale absolutně nesouzní,“ tvrdí Kristýna.
Kristýnin partner je podle ní ve výchově jejím pravým opakem. Když s dcerou tráví čas, neustále ji okřikuje, ať svým výskotem třeba neruší ostatní na hřišti. Skákání v kalužích je pro něj něco naprosto nepřípustného. Jakmile se holčička jenom trochu ušpiní, hned na to poukazuje a vyčítá jí, že nebyla opatrnější. Každou chvíli jí něco zakazuje a říká jí, co smí a nesmí dělat. A aby holčičku k něčemu donutil, často se uchyluje i k vydírání.
„Chápu, že možná on měl takovou výchovu ve stylu hlavně, aby nás ani ostatní to dítě moc neobtěžovalo a nedělalo nám ostudu, ale z dnešního pohledu mi to přijde scestné. Chci na to jít prostě jinak, ale manžel pro mě nemá pochopení a neustále mi vyčítá, jak se k dceři chovám a že jsem ji zase nechala odřít si koleno. Mně se zase otevírá kudla v kapse, když slyším jeden příkaz za druhým. Nehledě na to, že dcera má potom v hlavě guláš a neví, co vlastně může a nemůže. Netuším, jak z toho ven, protože si oba stojíme za svým a máme svoji pravdu,“ uzavírá Kristýna.
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Asi je třeba rozlišovat, kde je ta hranice. Objevování, prozkoumávání, vedení k samostatnosti atd. je jistě v pořádku, jenže by tím nemělo trpět dalších třicet lidí kolem, kteří nejsou zvědaví na to, že je cizí holčička nahodí bahnem, jak nadšeně skáče v kalužích. To je jen příklad, takových situací může být mnoho. Patrně by taky to dítě mělo být vedeno i k tomu, že se zbytečně neničí věci a oblečení se umaže nechtěně, ne schválně. Čtyřletá už by měla pochopit, že to pak někdo taky musí vyprat. Je v pořádku, když si dítě natluče, získá zkušenost a příště bude opatrnější, ale už není v pořádku, kdyby při tom zničilo cizí majetek nebo způsobilo, že si natluče i jiné dítě. Prostě je třeba znát míru. Od toho rodiče jsou. V tomto případě otec i matka mají svoji pravdu, oba mají stejné právo vychovávat to dítě a když se nedokážou shodnout, kde ta hranice je, měli by si to řešit jen mezi sebou, ne tak, aby to dítě bylo svědkem hádek.
A té jeho "scestné" výchovy jste si dříve nevšimla? Těžko posoudit. Zda vy jste příliš benevolentní a manžel příliš přísný. To dítě si to nějak přebere. No, nakonec, celý den na ni váš manžel nekřičí, snad také chodí do zaměstnání. A holčička do školky. Především byste se, ale, neměli o její výchově hádat mezi sebou před ní. Bude pak hlavně "vyčůraná".
Já také dětem leccos povolím, rozhodně mohou objevovat svět, skákat do kaluží v gumacích... Ale že by se některé rozhodlo, že si v té kaluži musí hrát, to se mi tedy nezdá jako adekvátní objevování světa. Mě nevadí špinavé oblečení, děti jsou děti a ne dospělí v obleku, ale nemám ráda, když se někdo zaprasí jen tak z plezíru.
Měli by zvolit nějakou tu střední cestu. Čtyřletá holčička určitě pochopí, že pokud se umaže, její oblečení musí maminka vyprat. Přidá jí tak práci. Takže nejen, že se bude učit poznávat svět, ale učit se i ohleduplnosti k okolí. Dítě potřebuje mantinely, aby bylo v pohodě.
Kde je psáno, čí přístup je lepší/správný/vhodný/použitelný. Pokud není dítě ohroženo na životě, je vše dovoleno (vyjma extrémů, samozřejmě). Děti nejsou hloupé, brzy samy pochopí, že jeden rodič to má tak a druhý zase jinak. Nicméně je důležité, aby se rodiče vždy navzájem podporovali stylem, ano, s maminkou máš volnější režim a je to tak v pořádku, ale teď trávíš čas se mnou a víš, že já řeším věci jinak. V zásadních otázkách, kterých zase není tolik, by měli být rodiče schopni kompromisu. Když jeden vydá zákaz v běžném provozu, tak druhý to musí respektovat. Žádné, že jeden zakáže a druhý povolí. Max může s dítětem orodovat za změnu názoru. Když se tak nestane, neponoukat dítě k porušení. Dítě se naučí, že ne vždy bude po jeho a někdy dokonce ani rodič neuspěje a to, jakým způsobem ten rodič reaguje si pak odnáší do svého života. Po vzoru rodiče se pak může hroutit, hádat, vyhrožovat, trucovat, podvádět, lhát, nebo taky přijmout výsledek, říct si, že se nic neděje, když tentokrát nemůže skákat v kalužích a jít dál.