Před pár měsíci mi nepřišlo zas tak nemožné natrefit jednou týdně na něco, o čem by mě bavilo psát. Teď… když se mrknu na klávesnici…dělá se mi slabo. Mám psát o tom, co se probírá v novinách? No to asi ne, když už se to probírá tam. Tak něco z mého mládí? Jářku… tam už jsem všechen prach vystřílela a taky nemusí vědět na ženě-in všechno, že jo. Chtěla bych já číst ještě něco o Lence Matuškové? Ne. Já už ne. Takže napíšu něco všedního. Něco všedního? Nějaké hamání a kakání? Kristapána Jaroše!

 

A mám to! Jak vzniklo Kristapána Jaroše? Tak to si poslechněte:

 

            To jednou hodná paní jde z nákupu a u přejezdu vidí ubrečenou holčičku: „Copak ty tu děláš, taková samotná?!“ povídá paní. Je hodná, nemá v kabelce strunu ani motorovou pilu a doopravdy by ráda holčičce pomohla.

            „Já šem še štratila! Fňu fňu!“ popotahuje holčička a nudle se slzami začínají na jejím kabátku tvořit kompaktní stružku.

            „Ale jdi ty! To my nějak vymyslíme, abychom maminku našly!“ povídá ta hodná paní. „Kdepak bydlíš?“

            „Kjistapána Jaroše čicet pět.“

 

            A bylo to. Paní byla zdejší, věděla, že o kus dál na kopci je ulice Kapitána Jaroše a dům číslo tři sta třicet pět našly podle ubrečené maminky u vchodu.

 

A pak už se to vžilo. Přidali jsme to do rodinného výraziva, které vám dělá domov domovem, protože jedině my víme, že dirigent na sobě nemá smoking, ale

KINGKONGKANG.

            A právě u nás rodina obrátila dům vzhůru nohama, než se zjistilo, že řvoucí dítě se slzami jako hrachy nechce při zvolání HERNÍČEK ani tak hrníček jako spíš perníček. A že mi těch hrnků během dne snesli požehnaně.

 

            Neříkám, že všechno musíte nutně opakovat po svých dětech a zničit si tak kariéru na poradě nezaměnitelným žvatláním. Ani jste se nutně nemuseli v dětství chytit za ruku paní se stejným kabátem jako má maminka a dojít s ní až na druhý konec ulice (dodnes nechápu, že to té ženské nepřišlo divné), ale některé historky prostě nevymažete. A ani vaši příbuzní ne. Pokud jste se tenkrát na zápraží pověsili dědovi na kalhoty a stáhli mu je před návštěvou až ke kolenům jako… jo to vlastně nesmím říct.

 

            Tak nakonec to není špatné téma, ne? A co vy? Ztratili jste se? Víte, co jsou to žážilky a babutka? Co vaše rodinné poklady? A už o nich můžete mluvit?

 

           

Reklama