Před pár měsíci mi nepřišlo zas tak nemožné natrefit jednou týdně na něco, o čem by mě bavilo psát. Teď… když se mrknu na klávesnici…dělá se mi slabo. Mám psát o tom, co se probírá v novinách? No to asi ne, když už se to probírá tam. Tak něco z mého mládí? Jářku… tam už jsem všechen prach vystřílela a taky nemusí vědět na ženě-in všechno, že jo. Chtěla bych já číst ještě něco o Lence Matuškové? Ne. Já už ne. Takže napíšu něco všedního. Něco všedního? Nějaké hamání a kakání? Kristapána Jaroše!
A mám to! Jak vzniklo Kristapána Jaroše? Tak to si poslechněte:
To jednou hodná paní jde z nákupu a u přejezdu vidí ubrečenou holčičku: „Copak ty tu děláš, taková samotná?!“ povídá paní. Je hodná, nemá v kabelce strunu ani motorovou pilu a doopravdy by ráda holčičce pomohla.
„Já šem še štratila! Fňu fňu!“ popotahuje holčička a nudle se slzami začínají na jejím kabátku tvořit kompaktní stružku.
„Ale jdi ty! To my nějak vymyslíme, abychom maminku našly!“ povídá ta hodná paní. „Kdepak bydlíš?“
„Kjistapána Jaroše čicet pět.“
A bylo to. Paní byla zdejší, věděla, že o kus dál na kopci je ulice Kapitána Jaroše a dům číslo tři sta třicet pět našly podle ubrečené maminky u vchodu.
A pak už se to vžilo. Přidali jsme to do rodinného výraziva, které vám dělá domov domovem, protože jedině my víme, že dirigent na sobě nemá smoking, ale
KINGKONGKANG.
A právě u nás rodina obrátila dům vzhůru nohama, než se zjistilo, že řvoucí dítě se slzami jako hrachy nechce při zvolání HERNÍČEK ani tak hrníček jako spíš perníček. A že mi těch hrnků během dne snesli požehnaně.
Neříkám, že všechno musíte nutně opakovat po svých dětech a zničit si tak kariéru na poradě nezaměnitelným žvatláním. Ani jste se nutně nemuseli v dětství chytit za ruku paní se stejným kabátem jako má maminka a dojít s ní až na druhý konec ulice (dodnes nechápu, že to té ženské nepřišlo divné), ale některé historky prostě nevymažete. A ani vaši příbuzní ne. Pokud jste se tenkrát na zápraží pověsili dědovi na kalhoty a stáhli mu je před návštěvou až ke kolenům jako… jo to vlastně nesmím říct.
Tak nakonec to není špatné téma, ne? A co vy? Ztratili jste se? Víte, co jsou to žážilky a babutka? Co vaše rodinné poklady? A už o nich můžete mluvit?
Nový komentář
Komentáře
u nás taky jeden, když bylo mému synovi asi pět let a hrál si s s kamarádkou, pořád jsem slyšela - budeš komunista a komunista tamto... to slovo se tam neustále objevovalo, nenápadně jsem se tam šla podívat a dětičky si hrály s panáčkama karate a komunista měl být karatista.
Majucha: Meander: tak to je dokonalý...
kamarad kdysi v navalu rozcileni z plna hrdla zarval: KURVINKY !!! (puvodni zamer: kurva hodinky - zastavily se mu v nejmene vhodny okamzik)
Rodinnych mame hromadu, vetsinou se nekdo rozkrici a pote se pod natlakem uvedomeni pokousi situaci napravit.
Mati smerem k otci: NAKOPU TI SLONA
Naše babička říkala Andrejce od naproti "ta Asfaltka"
Já si vzpomínám na svého asi tříletého syna,který mi v obchodě sdělil:"Viděl jsem tu pani ,co se jmenuje jako harmonika."Ona moje známá byla Monika.
Jdi do držky je dokonalý, asi to začnu používat
Když byl syn malý, z rádia se ozvalo, že "voliči"... a on se divil, proč "holiči". Od té doby chodíme HOLIT
Když jsem kojila,malá dcerka se mě bezelstně zeptala, jestli bude mít taky DOJIKY ,až bude velká.
Jednou jsem se hádala jako malá se ségrou (víckrát teda
), ale jednou to naši z povzdálí sledovali. Snažily jsme se každá o ty nejlepší nadávky a mladší ségra zaostávala ve výběru. Tatínek už to nevydržel a napověděl: "Řekni něco šťavnatýho!" Tak se do toho sestra obula a zařvala rudá vzteky: "Ty krávo jedna šťavnatá!"
Můj synovec Viktor od jisté doby vyžaduje maják a lyže. Rozuměj kajak a turistické hůlky. To první jsem přivezla domů na přechodné uskladnění když si můj přítel koupil červený kajak a nás nenapadlo nic lepšího než dvouleté dítě pohoupat
. Hůlky dostala maminka k vánocům.
Tak jsem si přece vzpomněla. Pro jednu, v naší rodině výraznou část ženského těla - prsa, jsem jako malé bejby vymyslela trefné pojmenování. Seděla jsem ségře na klíně, plácala ji po poprsí a vykřikovala FU-FU. Prý jsem myslela, že jsou to balonky. Tak se to fufu vžilo a říkáme to doteď.
Majucha:
U nás vešlo do dějin zvolání mojí máti, která tímto uprostřed nočního ticha počastovala vyjícího psa. "ZABIJU TĚ DO HLAVY!"
"já bych si zdovolenim také vzal"
Rikina:joo jasně ! a nebo..Jakoby tady někdo něco říkal....
Bože, Bárto!
....my zase už pár let řikáme povzdech Bože v rože
...od jednoho pána , co vystupoval na Českym lvu a prohlásil: děkuji Bohu v rohu, protože Bůh je všude...