- Ve 23 letech jsem měla těžký zánět močových cest, a když se mě doktorka zeptala, jestli jsem přišla nalačno, automaticky jsem sevřela ruce k sobě a vykřikla, že krev se brát nebude. Koukala jak blázen, ale nechala mě být. Vlastně ani nevím, jestli po mně chtěla krev.
- Do některých ordinací jsem volala předem, abych se ujistila, že můj zdravotní problém nebude vyžadovat odběr.
- Všimla jsem si, že doktoři mají tendence posílat mě na krev, když jim vyjmenuju choroby svého táty (obezita, cukrovka II. typu, cholesterol, vysoký tlak). Proto od jisté doby všude hlásím, že oba rodiče jsou zdraví. Nekompletní anamnézu má i moje současná praktická lékařka.
Fobie mi komplikuje život čím dál víc, a tak jsem se rozhodla řešit ji s psycholožkou. Mezi ty komplikace patří nutnost dojít si pro neschopenku, případná hospitalizace, těhotenství – každá z nich mě může snadno potkat. 
Jak řešit fobii? Musíte se vystavovat předmětu svého strachu
Fobie se léčí tím nejmíň atraktivním způsobem – v duchu hesla „když máš z něčeho strach, tak si na to sáhni“. Neznamená to ale, že půjdete rovnou darovat krev. Vystavujte se strachu postupně, protože u léčby šokem hrozí, že zapůsobí přesně opačně.
- Ať už máte jakoukoli fobii, dělejte každý den něco, co s ní souvisí a co vám vyvolá zvládnutelnou úzkost. Já jsem začala tak, že jsem minutu seděla s rukou nataženou jako při odběru a zkoušela jsem si do loketní jamky rýpat nehtem.
- Později jsem sledovala videa s odběrem krve. To už bylo horší, ale překvapilo mě, že moje úzkost den ze dne rychle klesala, a musela jsem si pouštět čím dál nepříjemnější videa.
- Nakonec jsem skončila u videa níže, kde slečna nesnesitelně panikaří. Nejdřív jsem se na to ani nemohla dívat přímo, zakrývala si oči a ztišovala zvuk, ale i tady jsem si nakonec zvykla.
Happyend? Zatím ne
Potom, co jsem jakž takž zvládala koukat na jakkoli hororové video s odběrem krve, jsem ustrnula na místě. Dalším krokem, který by mi vyvolal zvládnutelnou úzkost, by v mém případě bylo sledovat odběr krve naživo. Mám dokonce dobrovolnici, která by mě na svůj odběr vzala, ale ještě jsem se neodhodlala.
Doktoři neberou fobii z odběru krve vážně. Co by podle fobika měli dělat?
Doktoři by asi oponovali, že nemají čas zdržovat se s vyděšenými pacienty, ale jako fobik vím, že i malá změna by hodně udělala.
- Každý doktor by měl vědět, že člověk má v sobě od pravěku zakódováno, že narušení integrity těla znamená ohrožení. Mít strach z odběru krve je tedy přirozené, a pokud před sebou lékař nemá pacienta, který by si klidně nechal i uříznout ruku, měl by tomu svůj přístup přizpůsobit. Například ne hned připravovat jehlu, aniž by se zeptal.
- Každý praktický lékař by si měl informaci, že pacient má fobii, zapsat do jeho karty. I já svou doktorku žádala, ale nevyhověla mi. Proto jsem se jí začala vyhýbat.
- Doktor by neměl popírat pacientův strach. „Ále prosim vás, vždyť to nic není!“ Ať se místo toho zeptá, jak může pomoci.
Aktuální situace vypadá tak, že doktor vás pošle na krev a je automatické, že tam půjdete. Když řeknete, že se bojíte, je z jeho výrazu vidět, že s tím absolutně nepočítal.
Než se v ordinacích něco změní, neváhejte se i vy poradit o svém strachu s psychologem nebo se řiďte postupy z odborné a velmi nápomocné příručky Specifické fobie (napsali Ján a Hana Praškovi).
Nový komentář
Komentáře
též mm odmala strach z injekcí, stačí, aby zašustil obal a mám orosené čelo přinejmenším
Tak hlavně bych řekla, že v 90% případů je odběr krve zbytečnost, a že plno doktorů to žádá tak nějak automaticky, aniž by nad tím přemýšleli. Když je mi sděleno, že odebrat krev, ptám se, proč to a zda je to nezbytně nutné. Obvykle je lékař překvapen takovou drzostí od pacienta, proč má být krev odebrána, to se nedozvím, a vycouvá se z toho, že to vlastně ani nutné není. Naposledy mi byla odebrána krev před 18 lety, v rámci preventivní prohlídky chtěli vzorek, protože prý pořádek musí být a je třeba vyplnit chlívečky ve formuláři. Chvíli jsem se přela, že je to nesmysl, ale když na tom trvali, tak jsem požádala, aby si laskavě odebrali větší vzorek a udělali následně všechna vyšetření, která z krve udělat jdou, abych teda měla pokoj a oni si mohli vyplňovat formuláře. Stalo se, byť z toho nadšení nebyli. Výsledky pak byly všechny v normě běžného pozemšťana, a od té doby jsem veškeré další odběry sabotovala a hodlám tak činit i nadále. Leda že bych potkala upíra, tomu bych se asi neubránila.
Nejde o fobii, prostě to pokládám za zbytečnou nepříjemnost, a nevidím důvod, proč by to měl člověk trpět, když nemusí.
Nemám fobii, ale odběr krve nemusím, to radši jdu k zubaři nebo na gyndu. Mám špatné žíly, pohodlně mi lze krev vzít jen z jednoho místa a nesnáším, když se mi sestry začnou sápat po žíle na předloktí. Minule mě jeden sestřák tak napíchnul, že jsem myslela, že nedořídím domu. Ruka mě bolela ještě dva dny. A stejně se mu to nepovedlo, kanyla byla neprůchodná a musel přepíchnput tam, kam jsem mu ukázala. Tuhle zkušenost mám opakovanou, že se snaží píchnout jinam a pak se pokorně vrátí k pravé loketní jamce. Moje ségra je na tom ještě hůř, té berou ze hřbetu ruky. No každopádně i když jehly nemusím zvádnu si bez problému píchat podkožní injekce sama a že jich už mám pár desítek za sebou. A pak existuje mast Emla, která je sice drahá jak čert, ale místo vpichu znecitliví, takže když by si pacinet lehnul, nedíval se a někdo si s ním povídal, ani nebude vědět, že mu byla krev odebrána. A tohle je myslím cesta, kuby by se měl fobik ubrat. Jo taky mám dva kolegy, kteří při odběru krve omdlévají. A taky vím, že dost záleží na tom, kdo tu krev bere a jakou použije jehlu. Protože už jsem byla na odběru, který vůbec nebolel i na odběru, kde jsem cítila, jak sestra ryje jehlou v žíle a kroutily se mi palce u nohou.
Braní krve mi naštěstí vůbec nevadí. Minulý týden nabírali mou čtyřletou dceru. Seděla mi na klíně a zvládla to na jedničku. Doufám, že ji taková fobie v životě nepotká, protože to musí být peklo
Držím pěsti, ať se s tím co nejlépe poperete!
Jsem ta dobrovolnice já? Tuším jsem ti to nabízela. Až mě pošlou, dám ti vědět. Odběry mi nevadí, jen se na to nemůžu koukat
