Jednou syn s kolegy pořádal v domě určeném mládeži pro volnočasové aktivity v Jaroměři nějakou výstavu a večer pak koncert. Sešlo se plno mladých lidí a ti, kteří byli zdaleka, nebo neměli dobré spojení, se dohodli, že přespí ve společenské místnosti. Všude si rozložili batohy a spacáky a asi tak po půlnoci se chtěli uložit ke spánku. V té místnosti bylo také akvárko s džungarskými křečky. Kdo tato zvířátka zná, ví o nich své.

Jsou milá, je s nimi legrace, ale také jsou velmi čilá až hbitá, hlavně v noci. A jeden ten velmi čilý křeček zmizel z akvária. (Nebo si s ním spíš někdo hrál a už se mu nepodařilo dát ho do akvária zpátky.) Všude ho hledali, ale v tak velké a zastavěné místnosti nenašli nic. Po hodině usilovného hledání to vzdali a šli spát. Křečka neobjevili ani ráno.

Navečer měl syn telefon. Volal jeden chlapec z Moravské Třebové. Prý dojel domů, vybalil spacák a z něj na něj vykulil svá korálková očka – křeček! Neuvěřitelné. Nikomu není jasné, kdy se do toho spacáku nastěhoval, jak přečkal jízdu MHD a pak ještě vlakem. Každopádně se mu to cestování asi moc líbilo, a tak si to ještě jednou zopakoval, ovšem už pod dozorem a v přenosce.

EvaH

Milá Evo,

křečci jsou na zalézání mistři :-). Můj táta rád vypráví, jak v 50. letech, kdy chodil do školy, jednoho uteklého měli ve třídě... žil tam s nimi skoro dva roky a nikdy ho nechytili. Věděli, že tam je, občas vylezl, trousil bobky a jedl, co mu přinesli. V noci štrachal, kdo ví kde ve zdi měl pelíšek - ale nechytitelný byl jako Zorro.

Hezký den!  

Naše adresa je tu pro vás! redakce@zena-in.cz

Reklama