…králíčci, činčilky, potkánci, osmáci. Jistě jste taky nějakého měly.

Moje zkušenost říká, že v jistém věku je chtějí všechny děti. Hlavně ty z města. I já jsem je chtěla.
Když jsem byla malá, vídala jsem u babičky na Moravě králíky. Jak krásně se jim hýbaly čumáčky, když jsem jim ráno dávala trávu! Babičky vždycky s likvidací králíčků počkala, až odjedu – králičí maso mi sice chutnalo, věděla jsem, odkud pochází, ale vidět jeden den ta hebká ouška a druhý den pečínku na smetaně, to by má dětská dušička asi neunesla.  

Potom babička králíky chovat přestala a já zatoužila po zvířátku. A protože bydlíme v centru Prahy, nechtěla jsem ani psa ani koně, ale morčátko.

A tak, když mi bylo asi osm, jsem skutečně dvě morčátka měla. Jedno z nich umřelo asi po roce, zato to druhé mě provázelo dlouhých pět let. Když umřelo, obrečela jsem to tak, že už jsem další nechtěla.

Zato moje kamarádka Věra má s králíky veselou domácnost. Chová je už dobrých dvanáct let a zatím se jí nepovedl ani jeden, který by se nevyznačoval tím, že rozkouše na co přijde. A tak u nich doma všechny kabely vedou po zdech, pokojové rostliny jsou zavěšeny v košících od stropu a každý papír zapomenutý příliš nízko je odsouzen k okousání. A tak Věřin přítel měsíc co měsíc vyhrožuje králičí pečínkou. (Na druhou stranu, Věřini králíci jsou jediní, které jsem viděla trousit bobky pouze na vymezený „králičí záchod“.)

Kdo je chová, nedá na ně dopustit. Kdo je má ve sklepě, rád by na ně dopustil leccos, ale oni ne a ne si to pustit k tělu.

A co vy, milé ženy-in? Jak jste na tom s hlodavci?

Máte doma hlodavce?
Jako domácího mazlíčka?
Jako nezvaného hosta?
Chováte je? Máte je rádi?
Nebo je trávíte Hubexem?
A co veverky, plši a jiní divocí chroupalové?
A jak vám dupou králící?

Svěřte nám své zážitky s hlodavci, ať už mazlíčky či škůdci.
Pošlete nám fotografie!
redakce@zena-in.cz
Nejlepší příspěvek odměníme!

Reklama