Ať žije psaní všemi deseti, tanec prstů po klávesnici, čím dál dokonalejší a tišší klávesnice, anatomicky tvarované, prosvětlené či jinak vychytané…

Ať žije též SMSkování, co nejlepší tlačítka na mobilech a schopnost si rychle osvojit palcovou gymnastiku….

 

Nám dospělým to přijde jaksi normální, už bereme tužku do ruky jen vzácně. Maximálně pro podpis. A kdo se tužkou vyloženě neživí, časem zjistí, že má skoro problém se i podepsat.

 

Ale co dopis? Kdy jste napsaly, milé dámy, ten poslední?

No možná si vzpomeneme jen na pohledy k Vánocům a Velikonocům, ale třístránkový dopis na A4 s kamarádkou psacím písmem už je vzácností.

 

Často vzpomínám na dopisy svého strýčka, jehož krasopis byl spíš takovým malováním po papíře. Jó, byl mi dáván za příklad, jak on hezky píše… můj škrabopis se styděl.

Ale ta školní léta, kdy jsem byla nucena poznámkami popsat stohy sešitů, se na mé ruce podepsala. Píšu snad ještě hůř.

Pravda, po rozdávání několika desítek podpisů denně jsem se za roky pracovní praxe vypracovala k dvousekundovému zvládnutí svého podpisu – ovšem není nic moc hezkého na pohled, to přiznávám…

 

Jasně, pokud mám čas, pak píšu možná i úhledně. Pokud spěchám, pak vzniká cosi podobnému těsnopisu, a hlavně si musím svoje poznámky přepsat do jiné podoby v nejbližší době. Po určitém čase už to po sobě nerozluštím.

 

Ale co, to jsem jenom já. A to jsme my dospělí, kterým k životu už stačí jen mobil a klávesnice.

 

Učitelky na základních školách jsou dnes bezpochyby zděšené. Děti jsou ovlivněny dnešní dobou a krasopis nepěstují.

Psací písmo se formuje přibližně do třetí třídy a pak už je každá další snaha spíše marná.

A dnešní děti píší podle jejich slov strašně. Některé již od třetí třídy raději používají do sešitových zápisků rovnou tiskací písmo. Psací by prý po sobě nepřečetly.

 

Snad by se dal odpustit kocouří styl, ale děti prý nemají ani dobrý slohový projev. Často používají zkratky, protože jsou tak zvyklé ze SMS. Vypouštějí některé slovní druhy, které činí věty větami, píší stroze a věcně. Tak, jak jsou zvyklé.

Je na nich znát absence psaní dopisů kamarádkám, sdělování vlastních dojmů a zážitků na papír. SMSka je přece rychlejší.

 

Neovládají pravopis, protože příliš nečtou. Knížky už nejsou jejich věrnými kamarády.  A právě četba knih dokáže do mozku zafixovat některé pravopisné jevy tak, že je následně používáme i bez sáhodlouhého přemýšlení.

 

Docela mě tento fakt překvapil, jsem totiž vychovaná knihami a sáhodlouhými dopisy kamarádkám…

No ale není se co divit. Dnes je to prostě tak. Snad našim dětem jednou zůstane alespoň ta schopnost se podepsat (nebo bude elektronický podpis rozdáván i mobilním telefonem?) a třeba budou excelovat v jiných dovednostech, než je slohová práce na téma „moje oblíbené knížky“…

 

Anebo jsme svědky velké komunikační revoluce, kdy mizí krása dopisů a nastupuje rychlá a snadná komunikace?

TÉMATA:
DĚTI