V poslední době se konečně mluví o domácím násilí.
Teď dokonce i v TV jsou upoutávky.
Pod pojmem násilí se ale myslí fyzické týrání. Neméně zlé a zákeřné je ale psychické násilí.

Povím vám svůj příběh a poprosím vás o radu.
Už předem říkám, že pod článkem nebudu reagovat, protože se moc bojím prozrazení.
Jsem průměrná žena, středního věku, bydlím s manželem a jeho synem ve středně velkém městě.
V mládí jsem měla úraz – důsledkem byla neplodnost, proto jsem si myslela, že se nikdy neprovdám. Považovala jsem za štěstí, když jsem se seznámila s úžasným mužem, který měl ve své péči synka. Byl milý, pečlivý, dobře situovaný…
Vzali jsme se.
Kvůli němu jsem všechno opustila – zaměstnání, rodinu, kamarády i město.
Pohádka ale brzy skončila, nejdříve jen náznaky na moje hospodaření, úklid. Brala jsem to jako běžné problémy při soužití.

Postupně vše dostávalo vyšší obrátky.
Manžel řekl, že bude nakupovat sám, že moc utrácím a vzal mi bankovní kartu.
Nemám vlastní příjem, protože manžel si nepřeje, abych pracovala. O každou korunu mu musím říkat.
Pokud manžel nakoupí nějaké lahůdky, bere pro sebe a syna s tím, že je to on, kdo vydělává. Pro sebe a syna kupuje značkové oblečení, já po velkém prošení nakupuju v sekáči.
Na dovolenou k moři odjel jen se synem - kdo by hlídal psa a dům, kdo by pomohl mamince?

Neřekla jsem ještě, že s námi bydlí tchýně.
Po operaci kyčlí špatně chodí, tak se tedy starám ještě o ní.
Strašně mě sekýruje a nic jí není dobré. Pořád si na mě stěžuje u syna. Ten potom na mě křičí, jak jsem nemožná.
Manžel má dobré postavení, chodí za ním obchodní partneři, chystám pohoštění. Manžel ale všem neopomene říci, že mě vytáhl z nuzných poměrů a že jsem dokonce neplodná.

Jsem pod velký tlakem, ať udělám cokoliv, vše je špatně.
Jsem zoufalá – nemám práci, nemám byt, kam bych se mohla vrátit, rodiče už nežijí, nemám ani přátele. Všichni si navíc myslí, jaké mám úžasné manželství.
Já ale pořád slyším – nejsou to tvoje peníze, není to tvůj barák, není to tvoje zahrada. Přitom já udržuju celý dům, zahradu, nikdo mi s ničím nepomůže. Dělám od rána do večera, ještě tchýni navíc.
Nemám čas na koníčky, krásně vyšívám, ale večer jsem už moc unavená.
Poslední dobou postonávám, ale když potřebuji k lékaři, řekne: "Přece když prší, nebudu vyndávat drahé auto z garáže, jeď autobusem! A konečně – chůze je zdravá!"

Nebije mě, to je pravda, ale denně mě víc a víc ubíjí a já už nemám sílu jakkoliv vzdorovat. Jsem jak ten poslední otrok.
Každý večer se ptám, jestli vlastně se chci ještě ráno probudit. Jen ho vidím, už se celá rozklepu a přitom nevím KDY a PROČ se takhle změnil…
Nic mu není dobré, vytýká mi vše, i to, co se mu dříve líbilo.

 Jediné světlé chvilky jsou s jeho synkem. To mě drží, že jsem se ještě nezbláznila.

 Nevím co mám dělat – poradíte?   

          
Reklama