Krásná je Neapol? Ne, není!

Minulý týden jsem se s vámi podělila o zážitky z Říma, dnes poputujeme víc na jih pod žhavé slunce Neapole, která je výchozím přístavištěm k cestě na Capri.

Cesta na jih

Nákup lístků na vlak jsem v Římě nechala na poslední den. Nádraží jsme měli hned za rohem, takže nebylo nic snazšího než po večeři vyběhnout a na digitálním prodejním automatu zjistit, že odjezdy jsou několikrát denně, avšak za mnohonásobně vyšší cenu, než jsme zvyklí u nás. Pro mě za 25 eur, pro dceru za 19.

Rozdíl v ceně ale provází i rozdíl v komfortu jízdy. Na zaplivaném špinavém nádraží nasednete do supermoderního vypucovaného vagónu z klimatizací, sedět budete v měkkém sametu a rozhlížet se po okolí skrz kouřová skla lesknoucí se čistotou. Problém však přesto nastal. Seděly jsme v zadním vagónu, který v zastávkách nikdy nedojel až ke středu peronu, kde visela cedule s názvem města a žádný amplion nic nehlásil. Tudíž jsem neměla jak zjistit, kde jsme, a byla jsem odkázána na časový odhad a trapné vyptávání.

K tomu samozřejmě došlo záhy. Nebýt však staré babky cestující s košem vajec, které asi vezla na trh do města, vůbec bychom v Neapoli nestačily vystoupit. Vlak tu stojí jen pár minut, tmavé kobkovité nádraží je bez ukazatelů a lidé buď nechápaví, nebo nesnášející cizince, protože mi na mé dotazy vůbec nebyli schopni odpovědět. Jen díky babce s vejci jsme vystřelily z vlaku ve chvíli, kdy už pískal průvodčí k odjezdu, a to takovou rychlostí, že to odnesla sluchátka k iPodu, která tam v sametu možná jezdí dodnes.

Neapolské postřehy

Z nádraží byl náš hotel zase jen kousek, což se v Neapoli osvědčilo ještě víc než v Římě. Tentokrát to byl hezký, čistý a VELKÝ pokoj s příslušenstvím a ráno vynikající snídaní. Levný byl asi proto, že stál blízko nádraží (pro čtenářky - ubytování jsem nakonec zařizovala přes slovenskou agenturu Limba).

Bylo odpoledne a po vyřízení formalit na recepci jsme vyrazily na informativní prohlídku města. Píseň opěvující krásy Neapole mně ale zněla v uších stále slaběji. Ten den jsem ještě vše sváděla na neznalost místa a stále dceru ubezpečovala, že až se dostaneme do historického centra a k pobřeží, bude to tam vypadat úplně jinak než jako na hnijícím smetišti, po kterém se prohánějí mafiánští „řízci“ na mopedech a ženy lijí splašky z oken na ulici.

Bohužel to nikde jinak nevypadalo. I když je celá Neapol od roku 1995 v ochraně UNESCO, místním je to jedno a o nic se nestarají. Navíc jsem poprvé v životě zažila strach, a to nejsem tak úplně nezkušený cestovatel. Vyrazily jsme totiž oblečené „po našem“, což jsou letní šaty u mě a plátěná sukně do půlky stehen s nátělníkem u dcery a považovaly to za pozornost nebudící obyčejný oděv. To, co skousnou i muslimové, však neskousli Neapolitáni. Když mi u nádraží ometák v pantoflík začal ohmatávat zadek, brala jsem to za náhodnou smůlu, ale po dalších 10 minutách chůze bylo jasné, že nehoda nebyla žádná náhoda, ale smutný fakt.

Auta troubila, chlapi se zastavovali, mávali, volali, jiní vrhali pohledy šílenců před vraždou, nebo nás tahali za ruce. Musím přiznat, že jsem pocítila strach jako nikdy, obě jsme se otočily a prchaly zpátky do hotelu, kde jsme se nasoukaly do džín a trik s dlouhým rukávem, vyběhly si dát k McDonaldovi hamburger a rychle se zase vrátily zpátky. Začalo se stmívat a žena na ulici bez mužského doprovodu zde asi byla ve skutečném ohrožení. 

Ne náhodou náš knižní průvodce upozorňoval na to, že celých 80 % zdejších mužů pracuje pro mafii a kriminalita je extrémně vysoká. Všechny hříchy tu totiž jistí panenky Marie v pugétech umělohmotných lilií, které na ten marast shlížejí ze skleněných vitrín přilepených skoro na každém domě.

Ráj na zemi

Druhý den ráno jsme vyrazily na Capri. Dojít do správného přístavu trvalo dobré dvě hodiny, protože je vše označeno velice liknavě. Cestou nás ale nikdo neobtěžoval a lidé slušně odpovídali na dotazy. Každý otvor v chodníku, bašta v hradbách nebo vyschlá kašna jsou až po okraje naplněné páchnoucími odpadky, které nikdo nevyváží.

Takovou špínu a chaos jsem v životě v žádném jiném městě neviděla. Jestli je Neapol ve vašich představách romantickým krásným místem na břehu průzračného zálivu, rychle své vize změňte. Dokonce i největší památky, jako je Vaječný hrad, Hrad svatého Eliáše, Nový hrad či zátoka a náměstí svaté Lucie jsou zahaleny oblaky kouře z dopravy a obsypány smetím. Jestli mi nevěříte, jeďte se sami podívat, protože jestli chcete vidět ostrov Capri, (nebo Ischii a Stromboli), nic jiného vám nezbývá.

I bez peněz na Capri lez

Capri je pravým opakem Neapole - prostě skvost. Půlhodinová cesta trajektem vás však vyjde skoro na 40 eur, takže to nedělejte jako já, ale vezměte si finanční rezervu. My jsme na celodenní výlet přistály na ostrově s osmi eury v kapse a jedním jablkem v batohu. Neviděly jsme tudíž známou Modrou jeskyni (koupila jsem aspoň pohled) ani neochutnaly místní zmrzlinu, ale zato objevily tak krásnou pláž, že se až tajil dech. Po přistání musíte vyjet zubačkou na vrchol ostrova, který je velice hornatý, a zde se rozhodnout, kam povedou vaše další kroky.

Naše vedly pěšky křivolakými uličkami plnými taveren, pekáren, luxusních butiků, restaurací a celkem levných penzionů (kolem 50 eur za noc) na druhou stranu, kde se rozkládaly tyrkysové mořské laguny. Zde jsme s právě koupenými dvěma plněnými žemlemi strávily celý den a chvílemi nad hlavou pozorovali vilu na skále, patřící herečce Sofii Lorenové. Ta má asi něco lepšího než housku se zelím, honilo se mi hlavou a já žehrala na svou hloupost s penězi.

Večer, po prvotřídní relaxaci ve snové zátoce, jsme se s eurem a půl v kapse vydaly na zpáteční cestu. Na stanici zubačky jsem ale zjistila, že pěšky se do přístavu na trajekt nedostaneme, tudíž potřebujeme dva lístky v ceně dvou eur, které nemáme. Chvíli jsem po vzoru pražských bezdomovců hledala nějaký ztracený drobásek na chodníku, ale žádný milionář bohužel zrovna nic neztratil. Nakonec musela jít má dcera vyjednávat s mladíkem ke kase a neohrabanou angličtinou ho přesvědčit, aby nám za lístky slevil 50 centů. 

Vyšlo to! A my právě stihly odjíždějící trajekt zpátky do Neapole. Příště se už konečně dostaneme do Pompejí.

Už jste navštívili Neapol vy? Udělala na vás taky tak špatný dojem, nebo ne?