Bylo nám sladkých „náct“ a byli jsme sehraná parta. Naší největší starostí bylo, kde je jaká diskotéka, kam pojedeme na vandr, čí chatu zneuctíme pořádnou pařbou a zda máme na tu pařbu dostatek piva a jiných lihovin alkoholového ražení.

Užívali jsme si života plnými doušky, předháněli se ve vymýšlení skopičin, naschválů a kanadských žertíků. Večer jsme pěli při kytárce u ohníčků a poctivě se posilňovali lehčím, či tvrdším alkoholem. Ráno jsme se mátožně sbírali po všech koutech chaty, zahrady, lesa či stanů – záleželo na tom, kde jsme se zrovna nacházeli.

Netvrdím, že je to zářný příklad trávení volného času mladých, nadějných lidí, kteří mají zelenou a stojí na prahu života. Určitě by nám víc prospělo studium, návštěvy knihoven a hluboké vzdělávání, které by nám usnadnilo start do života. Alespoň tak nám to tvrdili zkušení rodiče. Ale my jsme byli jiného názoru a rodičovské rady, protesty a často i zákazy a příkazy jsme obcházeli rafinovaně dokonalým lhaním a dokonalým převtělováním do způsobných adolescentů, kteří vědí, kde je jejich hranice a k ničemu vyloženě pokleslému by se nikdy nesnížili.

Budiž nám přičteno k dobru, že něco opravdu zavrženíhodného jsme nikdy neučinili a naše výstřelky sestávaly převážně z nevinných žertíků a již výše zmíněných alkoholových dýchánků. Konec konců – toto období na nás nezanechalo nějaký zásadní podpis v podobě obyvatel nápravných trestných zařízení, ale ze všech z nás se stali milující rodiče a výkonní a zodpovědní zaměstnanci.

Akorát nám dnes dělají starost naši pubertální potomci, kteří nápadně tíhnou ke sdružování se do part, pití piva, škemrají o zapůjčení chaty a naše rady o důležitosti studia jaksi neberou na vědomí. :-)))

Tehdy byl členem naši partičky kluk, který krásně hrál na kytaru, ještě krásněji zpíval a občas složil i nějakou vlastní píseň. Jeho největší hit – „Já mám na zahradě modré králíci a krmím je modrou skalicí“ – se stal naší hymnou, kterou jsme žhavili stále a pořád dokola.

Samozřejmě, že jsme využili každé příležitosti, abychom spolu mohli něco slavit, a tak se pečlivě evidovaly všechny narozeniny, svátky a jiná důležitá výročí každého z nás. Když se přiblížily opět jedny narozeniny, usilovně jsme přemýšleli, jakým dárkem oslavence oblažíme. A napadla nás následující šílenost: jako dárek připravíme modrého králíka! Ale ne nějakého plyšového z hračkářství. Nýbrž pěkného živého a chlupatého ušáka.

Ochránci zvířat ať raději nečtou dál, nerada bych měla na svědomí jejich srdeční zástavu.

Zkrátka a dobře – zakoupili jsme krásného, pěkně rostlého bílého králíčka a potravinářské barvivo modrého odstínu. Nebohého králíčka jsme dali do lavóru s vodou a polévali ho modrým roztokem ve snaze docílit blankytné barvy jeho srsti. Chudák králík nevěděl, co se s ním děje a i když jsme ho přitom hladili a láskyplně na něj mluvili, myslím, že byl pořádně vyplašený. A navíc odmítl zmodrat a vypadal pořád jenom jako zmoklá slepice. :-) Slechy mu splihle visely a pod mokrou srstí se rýsovaly žebra. Po nějaké době marného snažení jsme to nebožátko přestali trápit, osušili ho froté ručníkem, dali mu do krabice tuplovanou porci sena a několik sladkých mrkviček jako odškodnění a začali vymýšlet jiný dárek.

Ráno jsme se probudili a šli zkontrolovat do krabice našeho chlupáčka a oněměli jsme. Králíček si spokojeně chroupal mrkvičku, živě po nás pokukoval svýma malýma očkama - a byl nádherně blankytně modrý. Doslova jako jasné nebe. Jenom ťapičky měl dole tmavě tyrkysové, takže vypadal, jako když má na nohou bačkůrky. Vypadal opravdu krásně!

Uvázali jsme mu kolem krku růžovou mašli a šli ho předat jako dárek oslavenci. Ten překvapením ztratil řeč a jenom zíral na tu nádheru. Když jsme se dosyta pokochali, vynadívali a pomazlili s milým ušákem, začali jsme řešit problém – co v Praze s živým králíkem.

Představa, že si ho upečeme na česneku byla děsivá a nikoho z nás by snad něco takového ani nenapadlo. Každý z nás by si ušáka nejraději vzal domů, ale bylo nám jasné, že by v paneláku asi neměl to správné pohodlí.

A tak se stalo, že milý modrý králíček putoval k jedné tetě a strýci na venkov. Ti se ho po prvním šoku ochotně ujali a byl mu přidělen luxusní, pětihvězdičkový kotec.

Samozřejmě, že se po vesnici brzy rozkřiklo, jaká vzácnost se u nich nachází a sousedé se jeden po druhém trousili dívat na ten vzácný exemplář. Strýc - známý žertéř – pohotově zareagoval a na dotazy sousedů s vážnou tváří odpovídal, že modrého králíka získal náhodou, že je to vzácná rasa „Švédského modrého králíka“ a že jich je na světě jen několik desítek exemplářů.

Ostatní králičí chovatelé samozřejmě toužili mít takový poklad taky doma, a tak usoudili, že při zkřížení s bílou samicí je velká naděje na narození modrých mláďátek.

I stalo se, že náš modrý králíček byl až do smrti hýčkán jako princátko, krmen tou nejlahodnější mrkvičkou a jako bonus si téměř každý den užíval sexuální radovánky s nějakou krásnou, mladou, bílou samičkou.