Máme rádi zvířata,

protože jsou chlupatá,

mají hebkou srst…

 

A my jim tu srst pěkně stáhneme a oblékneme si ji samy.

 

Nikdy jsem netoužila po kožichu.

 

Prostě mi nic neříkaly.

 

Vůbec jsem nechápala ženy, které byly schopné pro vysněný kožich z modré nebo jinak zbarvené lišky udělat cokoliv.

 

Mlsně postávaly před výlohami Kary Trutnov a při nedělních  procházkách nenápadně tahaly své manžely okolo, aby naznačily, co by jim měl koupit k výročí, narozeninám, za syna/dceru či k Vánocům.

Marně oponoval, že ten z babiččiných králíků jí strašně sluší a ten činčilový by jí stejně záviděla sousedka.

 

Naiva, o to přece šlo.

 

A bylo jistě i nemálo těch, co byly ochotné vyplenit rodinné úspory, aby uspokojily svou úchylnou touhu po té chlupaté nádheře.

 

Záměrně píši v minulém čase, protože se mi zdá, že s odchodem socialismu nějak utichla i kožešinová mánie v české kotlině.

 

 

Že bychom byly bývaly pod vlivem mocného souseda z Východu, kde byly zlaté zuby a kožešinové beranice vizitkou luxusu?

 

Nebo že by na nás už dolehly protikožešinové kampaně západu?

 

 

Je fakt, že extrémističtí ochránci zvířat dokážou někdy nadělat  víc škody než užitku.

 

Hrdinné otevírání klecí na kožešinových farmách není nejrozumnější řešení.

 

Zvířata chovaná v zajetí ztratí lovecký instinkt, a pokud nezbaští snadnou kořist v podobě sousedových slepic, pojdou bídně hlady.

 

To je totéž, jako když dáte svobodu akvarijním rybkám vylitím do záchodu.

 

Vlk se nažere, ale koza nezůstane celá.

 

Ale svět snad přišel konečně k rozumu.

 

Dnes může touhu po kožichu jakékoliv barvy, vzoru i délky srsti uspokojit každý, aniž by padlo za oběť jediné zvíře.

 

Přehlídková mola zaplavily dokonalé imitace leopardů, ocelotů, tygrů, zeber, žiraf a jiných exotických krasavců, jež by jinak padli za oběť pyšné lidské rozmařilosti.

 

Když už kožich, tak jedině umělý.

 

Co vy na to?

Reklama