Foto: Se svolením Jitky Třmínkové
Když Jitka Třmínková mluví o své cestě k designu, působí to, jako by šla životem přirozeně, bez velkých plánů, ale s jasným vnitřním kompasem.
„Upřímně, já se k věcem dostávám často náhodou, jako slepý k houslím. Pocházím z Děčína a studovala jsem na Technické univerzitě v Liberci obor environmentální design, který vedl profesor Bořek Šípek – pro mě dodnes velká autorita. U něj jsem pak i dva roky pracovala v ateliéru. Byl to skvělý člověk, který mě naučil přemýšlet v konceptech, to je vlastně základ mé práce,“ říká.
Její přístup je postavený na intuici, důvěře a vztazích. Nehledá zakázky, spíš se k ní přirozeně dostávají. „Většina mých zakázek vzniká osobním doporučením. Lidé mě oslovují, když vidí mé interiéry nebo v nich tráví čas. Tak se to stalo i tentokrát, Honzu Šmelhause znám osobně přes jeho bratra, potkali jsme se a on se mě jen tak zeptal, jestli bych se nepodívala na jeden prostor. A z krátké konzultace nakonec vznikl celý projekt,“ popisuje návrh restaurace V Zátiší, který se stal její dosud nejviditelnější realizací.
První velká restaurace
Třmínková má za sebou desítky soukromých interiérů, ale restaurace byla pro ni novou zkušeností. „Jinak většinou dělám spíš soukromé interiéry, byty, domy, ale občas se z menší konzultace vyvine kompletní návrh ‚na klíč‘. Tohle ale byla první restaurace v takovém objemu,“ vysvětluje. Přestože měla za sebou zkušenost s pomocí přátelům při realizaci menšího projektu v rodném Děčíně, redesign zavedené restaurace v centru Prahy byl výzvou. „Nebyla to úplně první taková nabídka. Už dříve jsem pomáhala kamarádům v mém rodném městě, v Děčíně, s restaurací Karls Grill Bar. Byli to známí a přátelé, takže šlo o takový low-budget projekt. Ale jako kompletní restauraci s větším jménem jsem dělala poprvé právě teď tady v Praze.“
Právě důvěra ze strany klienta je podle Jitky klíčem k tomu, aby mohl vzniknout silný koncept. „Popravdě mi to celé dlouho nedocházelo, že se to opravdu děje. Brala jsem to jen jako další práci. Ale musím říct, že majitel restaurace mi dal naprostou důvěru i volnost. Žádné omezování, jen rámcový rozpočet. Věřili mi, a za to jsem jim nesmírně vděčná.“ Výsledkem je interiér, který působí klidně, vyváženě a přirozeně. Designérka totiž myslí především na to, že restaurace má být scénou pro gastronomický zážitek, ne jeho soupeřem. „To byl základní princip konceptu. Když mě Honza pozval na oběd, uvědomila jsem si, že fine dining by měl být především o jídle. A zátiší už samo o sobě nese silný umělecký pojem. Tam je přirozeně daný zlatý řez a jasný fokus, tady je to jídlo. Takže jsem jen otevřela oči a nechala se tím vést.“
Minimalismus s duší
Třmínková se hlásí k minimalistickému přístupu, ale odmítá, že by šlo o chladný styl. „Jsem minimalista. Mám ráda čistotu, vzdušnost a přirozenost. Tvořím hodně intuitivně a pocitově, takže se těžko vysvětluje, proč je něco udělané právě tak. Vždy se ale snažím, aby každý pohled na interiér, ať už soukromý, nebo veřejný, byl zajímavý, estetický a měl v sobě umělecký rozměr,“ říká. Přiznává ale, že přehnaně dekorativní prostředí jí nesedí. „To nemám ráda, mám pak pocit, že na mě všechno padá. Ale dokážu ocenit práci jiných designérů, kteří se nebojí experimentovat. Obdivuji, když někdo najde rovnováhu mezi jednoduchostí a originalitou.“ A jaký má vztah k jídlu, které je nyní součástí její profesní dráhy? „Miluju dobré jídlo a ráda chodím do restaurací. Fine dining mám ráda, i když na něj nemám vždy čas. Interiér ale vždy hodnotím, nejen vizuálně, ale i pocitově. Záleží mi na atmosféře, kterou z prostoru cítím.“
V mužském světě
Architektura a interiérový design jsou obory, kde stále převládají muži. Jitka Třmínková si ale našla své místo přirozeně. „Stále pracuji převážně s muži, jsem na to zvyklá. Myslím, že žen v architektuře a designu je hodně, ale na stavbě už jich moc nepotkáte. Většinou si dokážu zařídit klid během pár minut, a pak to funguje skvěle.“
Práce pro renomovanou restauraci pro ni znamenala nejen profesní uznání, ale i nové příležitosti. „Zdá se, že si mě Zátiší tak trochu ‚adoptovalo‘, takže připravujeme další projekty. Kromě toho samozřejmě dělám soukromé interiéry.“ S úsměvem dodává, že doma se na ni vztahuje známé pořekadlo o kovářově kobyle: „Bydlím v pronájmu v Praze a na svůj interiér nemám tolik času. Když už pro sebe něco dělám, trvá to třeba i rok, mám horší podmínky než moji klienti,“ směje se.
A jaký je její vysněný projekt? „Momentálně je to právě tenhle práce. Ale vždycky mám v hlavě něco, co bych ráda zkusila. Třeba loni jsem dokončila dva krásné byty na Brumlovce a říkala jsem si, že by bylo fajn udělat nějakou restauraci, a stalo se. Myslím, že snem každého kreativce je projekt, který vidí hodně lidí, který mohou zažít a prožít. A když se to spojí s jídlem a emocí, má to obrovský smysl.“ Jedním z projektů, na které je zvlášť hrdá, jsou Vily Terasy v Liberci – apartmánová vila, se kterou tým vyhrál Stavbu roku Libereckého kraje. „To byl velký úspěch,“ dodává s pokorou. Přestože by její práce mohla člověka pohltit, Třmínková zůstává nohama pevně na zemi. Když se jí zeptáte, zda ji láká svět, odpoví jednoduše: „Ne. Mám ráda Česko.“
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář