Víte, jak vypadá taková romantická pohádková kovárna 21. století? A víte, jak vypadá statečný kovář současnosti? Měla jsem možnost se do takové kovárny podívat.
Očekávala jsem muže s obrovskými kladivy a svalnaté paže, které bijí do rozžhavených kusů železa. Namísto toho jsem stála před deset metrů vysokou kovadlinou a měla jsem strach. Jeden úder kovacího lisu totiž nelze srovnat s úderem žádného, byť sebesilnějšího kováře Mikeše.
Kovací kladivo dopadá váhou 2500 tun a dělá takový rachot, že muži, kteří zařízení obsluhují, jsou vybaveni chrániči na uši. Do pece už se dnes také nepřikládá. Výheň pomáhá roztopit elektrický proud.
Kováři jsou černí od hlavy až k patě, takže jejich úsměv je náramně působivý. I pan Šimek je vypracovaný, srdečný chlapík s obrovskýma rukama. Kovářem je už hodně let.„Jak se vám líbí v pekle?“ smál se. Dala jsem mu s tím peklem za pravdu. Musela jsem si chvíli zvykat na horko i na šílený randál. Ono když vedle člověka bez špuntů v uších žuchne dva a půl tisíce tun, tak to je vážně pěkná šlupka! Navíc všechno kolem je obrovské a stále se něco hýbá a točí. Bála jsem se, že na mě odněkud každou chvíli něco spadne nebo vyskočí. Pokud bych si chtěla vytvořit vlastní obrázek pekla, klidně by to v něm mohlo vypadat nějak takhle. A ušmudlaný jako čert je tu každý.
Všichni kováři jsou pěkní pořízci
I když se do železa kladivem už trefovat nemusí, mají pořádně namáhavou a náročnou práci. Pracuje se tu na směny, takže se vlastně pořád kove. Pohled na tekoucí železo, které se valí korytem a z formy následně padá do kovových necek, je překvapivě fascinující. Ten kulatý kus žhavého kovu mi připadal jako zmenšenina slunce.
Velikými kleštěmi si ho odtud kovář vezme a položí pod kladivo. Prásk! A na světě je polotovar součástky do obráběcího stroje. Teď ještě posunout kousek doprava. Následuje druhá rána. Hotovo. 
Vykováno. Stále ještě září a hřeje. Už se nese další.
Možná vám to bude připadat banální, ale stát přímo u toho monstra, vnímat tu atmosféru, to vedro, ten kravál... celkem to byl silný zážitek.
A představte si, že ti chlapi si při práci zpívají, i když nic neslyší!
Nový komentář
Komentáře
Toto je spíš fabrika než kovářství
Pracovala jsem jako sekretářka v uměleckém kovářství a tam to vypadalo fakt jinak 
Kdybych já byl kovářem
a měl jeho sílu
žárem výhně ozářen
ukul bych si vílu
Tohle jsou vážně spíš dělníci než kováři. Můj bratranec je kovář, umělecký a podkovář, takže poctivá ruční práce. Je to krásný tradiční řemeslo, i když dneska se jede spíš na kvantitu...
chlapci jen tak dál
Znamy je umelecky kovar a takovou tu romantickou kovarnicku znam
O to vic, ze se/je neslysi 
Mam rada ujety lidi 
Ovsem to, ze si panove zpivaji, to se mi libiii
Ch.Z. Kochanská: aha, no já se v tom nevyznám
tyrkys: Ale no tak. Umělecká a průmyslová. Ty si nekonkurují
Pavla_b: Ch.Z. Kochanská: není to ten samý?
Známý je umělecký kovář, kovárnu má krásnou a výrobky také a on sám taky vypadá dost dobře
Jednu takovou průmyslovou kovárnu dobře znám, můj drahý je kovář - majitel.
dnes je móda kovářů
Hlavně těch co se zabývají menšími věcmi.
A žádnej chlap na Hefaistonu nevypadá jak dělník z hutí, opravdu ne.
Kovari jsou porad, i kdyz je jich malo a sehnat opravdu odbornika je problem. Od te doby, co jsme kone zuli a mame je bose, jsem kovare nevidela.
Znám jednoho uměleckého kováře a u něj to má opravdu poezii. Tohle je spíš fabrika...
můj švagr je kovář, ale jetšě taková ta klasika, kování koňů, také ty kovaná zábradlí, mříže, ale tuhle moderní kovárnu určo nemá.
Tohle by se rozhodně nedalo popsat jako romantická kovárna 21. století. Ty "romantické" kovárny pořád ještě jsou, jen hledat...