Kam se podělo to kouzlo, to tajemství bílých či barevných obálek, které v sobě ukrývaly zalepená tajemství? Bohužel to vzala dnešní moderní doba a je to škoda.
Není to tak dávno, kdy se nám ve schránkách hromadila korespondence od různých přátel, známých, rodiny…

Jako malá holka, když jsem se naučila psát, jsem ráda psala dopisy, pohledy. Ještě radši jsem je však dostávala. Často jsem psala kamarádům pohledy z prázdnin a oni na oplátku mně. Když jsem potom byla starší, tak kolem těch deseti let, už jsem ráda psala sáhodlouhé dopisy, kde jsem se dokázala rozepsat i na osm či více stran. Kamarádů na dopisování jsem moc neměla, a tak jsem si občas do tehdejšího časopisu pro mládež „Sedmička pionýrů“ podala inzerát na dopisování s přáteli po celé republice, a pamatuji se, že jsem si dopisovala i s ruskou, polskou a později i německou dívkou. Určitě někdo tenhle magazín pamatuje…
To bylo tenkrát něco pro mě. Mívala jsem ve schránce někdy i 10 dopisů za den. Byla jsem vždycky tak šťastná, že jich mám tolik. Ráda jsem je četla a i na ně odpovídala.

Zrovna nedávno jsem si tak nějak vzpomněla na krabici, ve které mám ukryty všechny dopisy a pohledy z dětství až po současnost. Nepočítala jsem to, ale odhaduji to tak na 500 ks.
A tak jeden večer, kdy jsem byla sama, jsem se začala probírat několik let starou korespondencí. Nejstarší byla 20 let stará. Ta byla zrovna od rodičů, když mi psali na „školku v přírodě“, tehdy jsem ještě neuměla číst ani psát, a tak to vychovatelky činily za nás. Později pak na „školu v přírodě“, na kterou jsem ráda jezdila už kvůli dopisům. Ráda vzpomínám, jak nám učitelé rozdávali každý den po obědě poštu. Úsměv na tvářích těch, co něco obdrželi, smutný výraz těch, co psaní nedostali. :-(

Do ruky jsem vzala balíček převázaný stuhou. Věděla jsem, co je to za dopisy. Ty mě zajímaly asi ze všeho nejvíc. Přenesla jsem se o několik let zpátky. Vytáhla jsem růžovou obálku. Stále jsem si pamatovala, od koho je, jako by to bylo včera. Bylo to v páté třídě. „Ahoj. Jestly mě máš opravdu ráda, tak přijď na lavičky. Je to jasný? Budu čekat. Když nepřijdeš, budu si myslet, že to byl jen blbej fór. Ahoj Tomáš.“ Kluk ze stejné školy, o rok starší. Tu obálku jsem jednou našla ve schránce. Bylo to mé první milostné psaníčko. Musela jsem se tomu tenkrát smát a i teď po letech.

Už jako holka jsem dle ostatních byla hezká a klukům jsem se líbila. A tak není divu, že jsem neustále dostávala nějaké dopisy spolu s psaníčky. Další byly o rok starší.
Na škole v přírodě v šesté třídě, bylo mi 12 let, to už jsem byla slečna, jsme byli společně se stejně starou třídou. Z té třídy si mě vyhlédli tři kluci, kteří byli spolu na pokoji, a tak není divu, že od každého z nich jsem dostala stejné psaníčko se skoro stejným obsahem.
„Jsi hezká holka a já bych chtěl s tebou chodit. P.s. Mám Tě moc rád a bidlim na pokoji číslo 5. Pepík.“
„Ahoj, jsi hezká holka a já bych chtěl s tebou chodit.“ To bylo od Lukáše.
Další potom od Michala. Při vzpomínce se mi vybavili kluci, ne příliš krásní. Akorát jeden z nich byl takový normální, vlastně docela pohledný, Lukáš. A od něj jsem obden dostávala dopisy. A jelikož jsem na ně nereagovala, dostala jsem dopis, kde na obálce stálo:
Přečti si to rychle jak to dostaneš!
A uvnitř stálo: „Píšu Ti už druhej dopis. Řekni mi, prosim Tě, vodpoledne, jestli Mě máš ráda. Lukáš."
Do konce základní školy mi potom chodilo ještě pár psaníček, ale už to nebyly takové ty pravé dopisy. Byly to jen slova naškrábaná na kusu papíru a hozený do třídy, do tašky nebo jen tak předané…

Ve 13 letech, kdy jsem prožívala první pubertu, jsem se poprvé opravdu zamilovala. Byl o tři roky starší. Měla jsem tu výhodu, že jsem vypadala starší. Seznámili jsme se na prázdninách. Od něj jsem potom dostala tři krásné dopisy, které pro mě tenkrát byly ty nejhezčí. „...nestačil jsem ti něco říct, a proto ti to píšu. To že mám tě rád, líbíš se mi a chtěl bych s tebou chodit.“
„...posílám ti pusu na tvá něžná ústa a sametové rty.“
„...vzpomínám na tebe a posílám ti sladkou pusu.“
Nikdy už jsme se potom neviděli.

Později, když jsem dospívala, se dopisy nějak vytratily. Spíš se tradovala nějaká přáníčka s vyznáním lásky, jako:
„Miluji Tě, Tvůj Valentýn“ nebo „Veselé Velikonoce, miláčku. Tvůj milující….“ (Když mi potom tohle někdo napsal v dnešní době, v emailu, přišlo mi to takové divné, elektronické. Už to nebylo ono…)

Tímto jsem zakončila mé vzpomínání. Krabici jsem opět na několik let zapečetila, aby se do ní nedostala nějaká nepovolaná civilizace, která by mi mohla vzpomínky zničit. Jsem ráda, že jsem si dopisy schovávala, protože je to pro mě krásná vzpomínka na dětství, na dospívání. Člověk se nad tím zasní, zavzpomíná a přenese o několik let zpátky, a po letech se u toho i pobaví. Nad hrubkami, stylem písma a hlavně u slov.

A proto v dnešní době, kdy už je technika tak pokročilá, kdy stačí sednout k PC, naťukat pár vět, párkrát kliknout a „dopis“ na druhé straně, u adresáta, je během chvilky, by se nemělo zapomínat na klasickou poštu.
Ano, pošta je sice v dnešní době drahá a pomalá, oproti poště elektronické, ale aspoň jednou do roka, aspoň na Vánoce, které se blíží, by si člověk měl nějakou tu známku a pohled koupit a poslat. Není nic hezčího, než ve schránce, kromě nezaplacených složenek, najít hezký pohled s vlastnoručním podpisem někoho blízkého nebo i přáníčko v obálce.

Má to své kouzlo.    

      
Reklama