scorpio

Štír. Přežije radioaktivitu, vydrží rok nejíst a tři dny zadržovat dech. Přežije vysoké teploty i zmrazení. Štíři byli očitými svědky konce dinosaurů.

  • Štíři přežijí i atomový útok člověka.
  • Člověk velmi často nepřežije obyčejný útok štíra.

Ona ho přežila. Říká: Bylo to jako opakované, bolestivé elektrické rány...“


Sára je pětatřicetiletá, poměrně drobná žena s přírodní mahagonovou barvou nakrátko střižených vlasů. Domluvily jsme si „rande“ v kavárně Slavie na pražské Národní třídě.

Když mi na ni kamarád dával kontakt říkal: „Tahle holka ti má co vyprávět. Třeba to ty vaše ženský bude zajímat.“

A já si to po vyslechnutí jejího vyprávění také myslím.

Ne každá z nás se sice pohybuje po místech, kde by mohla být štípnuta štírem, ale popis ženy, která „to dostala“ rovnou do krku a několik kritických hodin nevěřila, že přežije, byl… no, strhující.

Autentické vyprávění Sáry je z kategorie, kdy člověku běhá mráz úplně všude, a to vůbec nemusí trpět fobií z téhle havěti.


Sáro, napřed se zeptám, jak je to dlouho?
Jedenáct let.

Jak to tedy tehdy bylo?
Dostala jsem tu cestu do Jemenu od přítele jako dárek, jako překvapení. Měli jsme společného kamaráda Samira a pozvání přišlo od něho. Je to báječný kluk a tehdy studoval na univerzitě v Zabidu. Ubytoval nás u sebe doma. Řeknu vám, pohostinnost, s jakou nás tehdy přijala jeho rodina, mě dodnes velmi dojímá.

Bylo to v den, když jsme s Lukášem neměli žádný plán a chtěli jsme ho strávit lenošením. Zatímco on lenošil aktivně, já ve stínu usnula jako špalek. Probudilo mě lechtání na krku. Tady. (Sára ukazuje oblast mezi bradou a uchem.)

Byla jsem ještě v polospánku a myslela jsem si, že je to moucha. Když jsem zdvihala ruku, že ji zaplácnu, už v té sekundě jsem nějak tušila, že to není dobrý nápad, ale nešlo to už jakoby zastavit. Plácla jsem. Ucítila jsem velikou bolest. Vlastně jsem si myslela, že mi něco velikýho ukouslo půl hlavy. Vyskočila jsem a uviděla ho.

Začala jsem strašně řvát, že mě kousnul štír. Lukáš byl tak zděšený, že asi tak na vteřinu úplně zcepeněl. Já jenom vřískala. Lukáš se vzpamatoval a běžel do domu. Za vteřinku tu byla maminka Samira. Pamatuji se, že řekla „bude dobře“ a zmizela.

Tak příšerně jsem se bála, že to nelze ani vyprávět. To je prostě smrtelná hrůza. Strašně jsem se třásla. Tak hodně, že jsem myslela, že si snad od zimnice rozbiju zuby o sebe. Nejstrašnější je, že člověk jako by čeká, co přijde a jak hrozné to bude. Má navíc stoprocentní jistotu, že rozhodně něco přijde.

Napřed mě začalo hrozně bolet břicho. Opravdu hodně. To jsem nechápala. Zvlášť mě bylo divné, že mě tolik nebolí to místo vpichu jako to břicho. Strašně jsem začala slintat. Připadalo mi také, že jsem spolkla něco velikého. Pořád jsem kašlala, abych to vykašlala. Začala jsem se bát, že se budu dusit, nebo něco takového. Trvalo to nevím, jak dlouho… to vážně nemám představu.

Samirova maminka přijela s doktorem. Chtěl vidět toho štíra, ale Lukáš asi nevěděl, kam zalezl. Já to věděla, byl zřejmě možná ještě pod tím ručníkem, co jsem ho měla pod hlavou, ale skoro jsem nemohla mluvit a bolestí jsem se nemohla pomalu ani hýbat. Nakonec jsem mu to ukázala. Pořád jsem sténala a kašlala.

Myslím, že se mu ulevilo, když ho viděl. Rozhodně tak působil. Otevřel brašnu a vyndal nějakou ampuli. V tom jsem se počůrala a trochu i pokakala. Kolem pusy jsem měla pěnu. Bylo mi to jedno. Jemu taky. Píchl mi do žíly injekci. Trochu se mi ulevilo. Ten lékař mě pohladil a na rukách mě odnesl do auta.

Probrala jsem se až v nemocnici. Měla jsem v ruce kapačku. U lůžka mi stál Lukáš, ten lékař, Samir, jeho maminka a zdravotní sestra. Byl to úplný zástup lidí. Sestra s tím panem doktorem, co jsem ho patrně pomočila, mi vysvětlili, že to byl sice jedovatý druh štíra, ale v Jemenu žije ještě jedovatější a že jsem měla štěstí, že pravděpodobně přežiju.

To slovo „pravděpodobně“ mi utkvělo v hlavě nejvíc. No, v hlavě… Jestli se tomu vůbec dá hlava říkat. Měla jsem pocit, že ji mám o dvě hlavy větší, dřevěnou a každý dotek na obličej nebo i čelo mi působil pocit, že jsem dostala elektrickou ránu. O krku ani nemluvím.

Musím říct, že na mě byli hrozně hodní. Skoro bych řekla, že si mě tam považovali, protože se na mě pořád někdo chodil koukat. Celé exkurze lékařů a sester, a dokonce i pacienti. Lukáš tam byl stále se mnou. Druhý den mi už bylo trochu lépe, ale pořád jsem měla velice citlivou tu hlavu. Pořád byla dřevěná. Propustili mě po třech dnech. Objednali taxíka, aby mě dovezl k Samirovým rodičům.

Nevím, jestli takto jednají s každým pacientem, ale spíš myslím, že ne. Když jsem jim totiž řekla, že jsem z Evropy a ještě z Čech, mysleli, že bych měla vypadat jako Eskymák. Moc jsem se jim asi líbila. To bylo komické, ale v mé situaci i velice milé.

S Lukášem jsme se sice za půl roku od návratu rozešli, ale zážitek a zkušenost je to na celý život.

To věřím, Sáro, celou dobu vás poslouchám, a ani nedutám. Vystydlo mi kafe a spadla šlehačka na dortu. Fuj! Bojíte se dnes štírů?
Já je úspěšně chovám.

!!!????
Ano, mám respekt ke všem nebezpečným živočichům, ale fakt, že jsem přežila, mě spíš zocelil, než „vyschízoval“. I když uznávám, že je to nějaký prvek v povaze asi.

To asi ano, já bych se tutově pak bála i ploštice…

TÉMATA:
ZDRAVÍ