Kouření? Zcela zakázat!

Jsem nekuřák celý svůj život a čím jsem starší, tím jsem větší radikál. Bohužel mám pocit, že jsem jediná, komu tenhle zlozvyk vadí. K napsání příspěvku na téma nekuřáci versus kuřáci mě inspirovala poměrně banální příhoda a nedávná diskuse o psích miláčcích na Ženě-in.

Před pár dny v noci jsem si šla lehnout. Když jsem však vešla do ložnice, bylo to, jako bych vlezla do baru (všimněte si přirovnání – automaticky si spojujeme bar se smradem z cigaret). Doma jsme  nekuřáci, a tak jsem pátrala po příčině. Vysvětlení bylo jednoduché – dvě, ještě téměř děti, (odhadem 16-17 let) seděly na zídce nedaleko okna, mohutně hulily a otevřeným oknem se to linulo přímo k nám do ložnice. Naštěstí už byly u konce a brzy odešly, jinak bych asi ztropila pořádný rambajz.

Banální historka, ale já tohle jako „militantní“ nekuřák řeším pořád. Udám pár dalších příkladů, kterak si naši kouřící spoluobčané myslí, že nás svým zlozvykem neomezují.

Příklad první: jdete po ulici, před vámi kuřák. Kuřák vyfoukne a vy to dostane přímo do obličeje. V těchto případech mám chuť těm „ohleduplným lidem, kouřícím venku“ podrážet nohy a ještě se po nich projít.
Příklad druhý: koncerty, festivaly a podobné akce pod širým nebem. Stát v davu a koukat na oblíbeného zpěváka, skupinu atd. je jen pro masochisty. Minimálně polovina lidí kolem vás hulí ostošest. Při svých 160 cm nemám šanci v davu uniknout, a tak závidím čahounům.
Příklad třetí: restaurace, téma samo pro sebe. Například jinak velice příjemná pizzerie na Náměstí míru v Praze má oddělení pro nekuřáky. Jsou tam však jen tři stolečky, a navíc, to je asi pomsta pro nekuřáky, jsou umístěné mezi místností v podzemí a zimní zahradou, navíc samozřejmě přímo naproti záchodům. Takže tam to nekuřáka opravdu láká, jít si sednout.
A restaurace ještě jednou: zahrádka pod kaštany v Praze 4. Sedíme, večeříme. Přisednou si k nám kuřáci, samozřejmě je naprosto nezajímá, že večeříme, navíc máme tu smůlu, že sedíme po větru. Na naše upozornění, že bychom rádi v klidu dovečeřeli, se jen dozvíme: “No a co, jsme přece venku“.
Příklad čtvrtý: koncerty v klubech. Nedávný skvělý koncert jazzového mistra Hirama Bulocka v Lucerna Music Baru byl opravdu jen pro velké fanoušky z řad nekuřáků. Chtěla bych vidět snímek svých plic po těch dvou hodinách koncertu. Mám totiž pocit, že kromě mne, mého přítele, bratra a hudebníků, tam kouřili naprosto všichni.

Nevím jak vy, ale já mám pocit, že všichni kuřáci jsou bezohlední a arogantní hlupáci. Nejen že si sami zadělávají na brzký pohřeb (to je ostatně opravdu jejich věc), ale nám znepříjemňují ovzduší, nutí nás koukat na tuny odhozených nechutných vajglů, a navíc mnohým platíme cigarety z našich daní (mám na mysli sociálně slabé, kteří brečí, že na botičky pro děti nemají, ale na krabičku cigaret denně ano).

Myslím, že nastává čas pro radikální opatření typu zákaz kouření ve všech veřejných prostorách, restauracích a na ulicích a tvrdé postihy za jeho nedodržování. Jinak se nám celý vyspělý svět bude smát, že máme středověké zvyky.

PS: A s ekonomickými argumenty na mne nechoďte. Jako ekonom jsem si jistá, že bez tabákových lobby by se světová ekonomika nepoložila.

Regina  

       
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY