Ještě nedávno jsem měla doma malinké, roztomilé koťátko, které se chodilo tulit, mazlit a vůbec potřebovalo svoji maminku. Ovšem pak přišla chvíle, kdy kotě vrazilo packy do kapes, a ucedilo mezi svými roztomilými špičatými zoubky: “Se uklidni, néééé?“ Ano, je to tak - koťátko dospělo do puberty.

Takže tím je vymezená definice puberty: je to okamžik, kdy se z roztomilého děťátka/koťátka stává drzý, příšerný klacek … a kdy průměrní rodiče upřímně litují toho, že se nenaučili pořádně střílet.

A jak to vidí psycholog Mgr. Kamil Ryška ze Střediska výchovné péče v Brně?

Úkolem puberty je ustavit si pevné pojetí vlastního já, svého místa a smyslu života.

O slovo se nástupem hormonálních změn začínají hlásit nové pudové tendence a hledá se způsob, jak je uspokojit a také jak je uhlídat. Už to je těžké vypořádat se s tímto novým „návalem“, ambivalence plynoucí z rozporu mezi biologickým a společenským. Dostavuje se touha po dospělejším postavení, ale zároveň je tu z této změny i obava a úzkosti. Mění se pojetí vlastní role, dospívající si hledá svoje místo mezi lidmi. Změny probíhají bouřlivě, rychle. Vkrádá se nejistota o současném a budoucím postavení mezi lidmi, nejistota o úkolech a očekávaných požadavcích. Probíhá hledání vlastní hodnoty a její testování na okolí, na svých prvních skutečných láskách, ve vztahu k rodičům, učitelům a dalším důležitým osobám.

Objevují se snahy o emancipaci od rodiny, revolta vůči rodičům, jejich kritika, stud za projevy něžnosti a lásky z jejich strany, odmítání jejich kontroly, nekritické přijímání nových vzorů a cílů - vše je v zájmu „nalezení se“.

Může se stát, že se osamostatňování nedaří, pak se láska a úcta k rodičům mění až v agresi a pohrdání, nenávist, jiní přecházejí na dřívější stupeň infantilní závislosti, oddávají se přílišnému dennímu snění a fantaziím o budoucím nereálném vyniknutí.

Tedy pro prožívání dospívajícího jsou typické (i když to neplatí univerzálně a také co do kvantity se odlišuje): Emoční instabilita s častými a nápadnými změnami nálad hlavně směrem k negativním náladám, impulsivita v jednání, nestálost, nepředvídatelnost reakcí a postojů, obtíže při koncentraci, únavnost a apatičnost střídající se s vystupňovanou aktivitou, přemýšlení o svých vnitřních konfliktech.

Co znesnadňuje to, aby tyto děje probíhaly co nejvíce hladce:

  • Rozpor mezi fyzickou a sociální zralostí (sexuálně zralý, sociálně a ekonomiky ještě ne – u studentů hodně dlouho)
  • Rozpor mezi rolí a statusem. (Jsou už na něj požadavky jako na dospělého, ale pak rodiče stejně řeknou: “Dokud u nás budeš bydlet, budeš dělat to, co ti řekneme my.“
  • Rozpor mezi hodnotami mladé a starší generace
  • Rozpor mezi hodnotami rodiny a vnější společnosti.

Dítě bychom měli zaměstnávat nejrůznějšími aktivitami už dávno před pubertou, vše pak proběhne hladčeji, jaksi lépe organizovaně, protože má strukturu, na které lze stavět. Začít strukturovat čas dítěte v pubertě, už je pozdě, protože dítě lze významněji ovlivňovat tak do 8 let věku. V pubertě se už toho tolik neovlivní, dítě je však potřeba mít stále pod kontrolou, aby se včas vychytaly patologické jevy, jako jsou např. drogy.

Rodiče, uvědomte si, že při svých nereálných požadavcích můžete se svým svěřencem jenom prohrát. Proto mu stavte své požadavky tak, aby to vždy bylo pro něho nějak stravitelné, a vy tím neztratili tvář a autoritu, která se otřásá v tuto dobu permanentně v základech. Vaší snahou by měly být empatie a vnímavost k tomu, co se děje s dospívajícím. Raději se poraďte s odborníkem, než provádějte radikální kroky bez rozmyslu.

A co k tomu dodám jako rodič pubertálního jedince?

Jedna z nejdůležitějších zásad je zásada důvěry: Nevyzvídat, nešmejdit, a najdeme-li deníček, NEČÍST!!!! Já vím, je to těžké - člověk by se tak rád podíval, co tomu malému človíčkovi táhne hlavou a s čím by se mu dalo pomoct, ale upřímně řečeno - pravidla slušného chování platí ve vlastní rodině dvojnásobně, a porušení soukromí patří k věcem, které se neodpouští.

A co s tím, je-li už jasné, že máme doma malér? Tady je každá rada drahá, ale nikdy nemůžeme pochybit, když se obrátíme na odborníka. Pokud totiž poskytneme prostor pro diskusi cizí osobě, může se stát, že z našeho dítěte „vypadnou“ taje netušené - a takový pohovor s nezávislou osobou může do celé věci vnést úplně jiný pohled.

No, snad to přežijeme … nejen my rodiče, ale i náš malý, zdárně se klubající kocourek… Nakonec - ostatní tím také prošli a jsou ještě naživu, že?