V cukřence není až zase taková legrace, je tu tma a od stěn táhne. Ale nemyslete si, že to je to nejhorší.

Můj bratr byl nucen vyjet si s rodinou v igelitovém sáčku kdoví kam. Nejradši bych se rozpustil. Je tu narváno až k prasknutí. Škoda že rodinka není na sladké. 

Tedy až na malou Anežku. Anežka má svůj mléčný chrup už teď jako starou houbu na mytí tabule. Když se usměje, je to horší než horor v televizi.

Anežka má cukr moc ráda a tajně na něj chodí. Když jde v noci čurat, vezme to okružní plavbou kolem misky s bonbony a kolem cukřenky s kostkou Emilkou, Žanetkou, Blaženkou, se mnou, Emilem a dalšími. Nejsem společenský typ, nemám rád kostky cukru, které se na mě lepí. Zábava je s nimi nemastná, neslaná.

Blaženka se navíc drolí.

Nesnáším to.

Je jí všude plno!

Naštěstí občas přijde Anežka a někoho ují. Ale že bych se chtěl rozpustit zrovna u Anežky v puse, to teda ne.

Už několikrát se mi zdál hrozitánský sen. Jak mě špinavá Anežčina ruka vyndává z cukřenky a já se rozpouštím na té její houbě, co má místo bílých zubů. Fuj.

Ááá, další kousek Blaženky je pryč. Anežka si přišla pro sladké.

No jo, kdopak to bude příště?

Kdopak se rozp…


(Z knížky Markéty Breníkové Příběhy a úkoly pro chytré děti)

Reklama