Karla, Jarka, Malinka a Iva jsou v Německu
Jana, Petra a Eva v Kanadě
Ivana ve Španělsku
Květa, Zuzka, Emilka a Alena v USA.
Eva: Jsem nejstarší, tak začnu.
V roce 1948, měsíc po svatbě, jsme byli s manželem z politických důvodů uvězněni. On na uranu, já to měla snadnější.
V roce 1960 byla vyhlášená ČSSR a s tím souvisela i velká amnestie pro politické vězně, tak nás pustili. Byly z nás trosky, bez bytu, financí… Žili jsme na trampské osadě.
V roce 1968 začaly procesy s dozorci, kde jsme svědčili – přišli Rusové a karta se obrátila. Zase jsme byli lovnou zvěří.
Tak jsme se rozhodli pro emigraci. Hodně našich kamarádů šlo do Kanady – a tak jsme tam zakotvili taky.
Alena: tak budu pokračovat logicky já. Naše rodina se angažovala v roce 1968, děti v roce 1969 v tzv. Palachově týdnu – hrozilo nám nebezpečí, tak jsme všichni emigrovali přes Jugoslávii do USA.
Petra: Já studovala jazyky, přes španělštinu jsem se dostala na Kubu, vdala se a s manželem a malým dítětem odešla také do Kanady.
Zuzka: Já emigrovala s manželem do USA.
Naše soužití bylo vlastně jen z rozumu, abychom v počátcích přežili. Když jsme se oba postavili na nohy, rozvedli jsme se. Vzala jsem si Američana, máme 6leté dítě.
Jana: Tak já byla rozvedená. Provdala jsem se za cizince a spolu jsme odešli do Kanady. Oba žijeme v cizí zemi, společnou řečí je angličtina, děti spolu nemáme, jen každý svoje ve své rodné zemi.
Emilka: My jsme oba Češi, manžel odešel do USA, dostal pracovní povolení. Já jsem se s ním v té době seznámila, odešla za ním, máme dítě.
Květa: I já jsem s partnerem v USA, děti zatím nemáme
Karla: A já zahajuju Německo. S manželem jsme oba Češi, pracujeme, děti zatím nemáme.
Jarka: Jsem provdaná za Němce, máme spolu dítě. Z 1. manželství mám 2 děti.
Malinka: I já jsem provdaná za Němce, děti nemáme.
Iva: Taky mám Němce, máme dítě a druhé čekáme. Přišla jsem do Německa jako au-pair, později tu vystudovala a pracovala.
Ivana: No já jsem trochu za exota, žiju sama ve Španělsku, kde jsem studovala, získala dobrou práci a zůstala.
Zuzka: Nám bylo doporučeno na dítě mluvit pouze anglicky, česky rozuměla, ale odmítala mluvit. Já jsem měla maturitu i státnice z ČR, ale to byl jen takový základ.
Jana: Pro nás s manželem je angličtina cizím jazykem. Pokud bychom měli děti, učila bych je jazykům nás obou, aby se domluvily s prarodiči.
Jarka: Doma mluvíme česky, před manželem německy. Větší děti měly kus škol českých, nyní už např. mladší mluví lépe německy.
Květa: My měli kurzy a studia. Myslím, že na děti budu mluvit česky.
Iva: S dítětem mluvím česky, vnímá, ale mluvit nechce, odpovídá mi německy.
Petra: Jelikož jsem se chystala dceru vychovávat v dvojjazyčné rodině, hledala jsem nějakou dokumentaci, ale moc toho nebylo. Rodiče musí být důslední a mluvit na dítě každý svým jazykem. Protože jak dítě pochopí, že oba rodiče rozumí jednomu jazyku, na ten druhý se vybodne. Přirozená tendence si zjednodušit život.
Celkem nám to šlo, holka rozuměla oběma jazykům, v Kanadě se s hispanofonními dětmi dobře dorozuměla. Ale když nastoupila do jeslí, kde se mluvilo francouzsky, rychle na ni přešla. S manželem jsem se rozvedla, a tak pomalu španělština byla vytlačená. Vdala jsem se za Francouze, mám už vnučku. Mluvím na ní česky, a co bude dál, uvidíme…
Ivana: Já měla zpočátku potíže, ale Španělé jsou opravdu velice milí. Pomáhají si víc než u nás doma. Tady i cizí pro mě udělá víc než doma rodina…
Malinka: S jazykem nemám potíže, mám hodně kamarádek, i Češek. Scházíme se na kafíčko a pokec. Mám i kamarádku, co si vzala Turka. Ta také dítě učí všechny tři jazyky.
Emilka: S dítětem mluvím česky – až do doby, než půjde do školy. Mluvím anglicky, ale cítím, že to není dobré, a chci, aby se dítě naučilo bez mých chyb. Pokud jsme ve společnosti, která česky nerozumí, vysvětlím jim to.
Werich říkal, že doma jsi tam, kde jsi s klukama hrál kuličky. Kde budou doma vaše děti?
Emilka a Zuzka – USA
Iva: Německo
Jarka: zatím Česko
Jak jste se vyrovnaly s jinou mentalitou, způsobem života? Pracujete? Jakých zvláštností jste si všimnuly?
Eva: Tím, že se vědělo, že jsme političtí vězni, měli jsme vše jednoduché – všichni nám pomáhali.
Jana: Vyrovnávala jsem se dost těžko, vše bylo jiné, než jsem byla zvyklá. Udělala jsem si dva kurzy, chodila i do práce. Teď jsem doma, mám výbornou kamarádku a internet.
Jarka: To já měla zpočátku veliké problémy s jazykem, ale chodila jsem do práce. Vadí mi, že Němci jsou studení. Neumím se usmívat, když mám vztek, asi mi rozumíte.
Květa: První den v N.Y. byl pro mě šokem – byli jsme ve čtvrti plné odpadků a špíny. Chtělo se mi plakat. Ale časem jsme se dostali do lepší čtvrti a musím říct, že Američani jsou moc fajn. Pomáhají si navzájem, vždy dobře naladěni.
Emilka: To potvrzuju – nepomlouvají, nefňukají, nesoudí, nepletou se vám do života a jsou ohleduplní.
Iva: To naopak německé prostředí je jiné. Jsou k vám dost odmítaví, bojí se vázat, mají rádi klid. Navenek ale působí jako milí a příjemní.
Karla: Mě v Německu překvapilo, že tu nejsou otevřené obchody i v neděli, jak je zvykem v ČR. A pokud je v sobotu svátek, nejsou otevřené žádné potraviny. V mé oblasti je spousta Rusů a Turků. Němčinu je slyšet jen v obchodech. Ale pokud zajdu do běžných potravin, tak pokladní jsou Rusky.
Moc se mi líbí tohle: máme tu velikánský park s jezírky a jsou tam i vybudované rošty na grilování. O víkendu se tam scházejí celé rodiny. Děcka si hrají třeba fotbálek s tatínky, mamky se starají o dobroty. Rodina tráví den pospolu se svými známými – je to bezvadné.
Potom jsou tady kvalitní služby – všeobecně je tu život v mnoha směrech jednodušší než v ČR. Ale Němci se tváří, že jim cizinci nevadí – skutečnost je jiná – pořád cítím, že jsem „jen z Ostblocku“.
A co přátelé, jak zde, tak doma, udržujete styk s rodinami?
Všechny se shodly na internetu, někdo i telefonu a podle možnosti i jezdí domů. Ale vztahy, které nejsou pravidelně živeny, postupně odumírají.
Emilka: Souhlasím, jak s někým nesdílíš běžné denní starosti, tak se pomalu odcizíš. Po 4 letech mi moc známých nezůstalo.
Květa: Taky už mám víc kamarádek tady
Eva i Alena přizvukují.
Ivana: Já jsem patriot, ale už mi začíná vadit, když někdo v Čechách nasazuje na Španělsko…
Zuzka: No a v mém okolí je dost lidí, kteří jsou zde dlouho a uvažují, že se na důchod vrátí domů.
Moc děkuji za čas, který jste mi věnovaly, a ahoj na Ženě-in…
Nový komentář
Komentáře
kubikm: ... a ja to propasla, jinak bych se urcite taky pripojila
kubikm fakt co to udelat jako serial na pokracovani, proste nektere kosmopolitky pokud budou chtit ( i ja nemam nic proti tomu) budo vypravet svuj osud trochu blize. Myslim ze hodne jich ma kus zivota a zivotnich cest za sebou a urcite moc zajimavych....
tutik:
i tebe jsem oslovila, ale neodpověděla jsi mi...jak mám psát o něčím životě?
Jarunka: klidně o tobě mohu napsat článek...ale velká většina lidí to prostě nechtěla
Nebyla jsem tady a mohla proto reagovat pod článkem...
Požádala jsem ty, na které jsem měla mail osobně a ostatní pod audítkem kosmopolitním...Odpověděly pouze ty, co jsem citovala, ostatní ne.
Někde souhlasil s uveřejněním nicku, ale někdo ne. Nepřišla jsem na lepší metodu...
Galadriel: Aspoň podle toho, kde bydlím mám pocit, že tu menšitu tady tvoří právě Němci
. Nic proti Turkům, ale na to, že žijí v podstatě v cizí zemi a měli by tak nějak dodržovat "pravidla" té země, kde žijí, jsou dosti "roztahovační". Němci se tváří jako že jim cizinci nevadí, ale je to jinak. Např. v TV dávali takový program o tom, jak Turkyně chodila s Němcem. Oni dva se měli moc rádi a chtěli se vzít, ale ten kluk pravidelně dostával nakládačku od přítelčiných bratrů a ani ona neušla uštěpačným komentářům od kamarádů a kamarádek svého přítele
.
Natalie, vsak jsem psala, ze neni nic smutnejsiho, nez kdyz se vnuci nedomluvi s prarodici.
Ginile, jedna ma znama Ceska odtud, ktera zila po emigraci par let v Nemecku, kdyz tam prijede, nemluvi nemecky, presto, ze umi velice dobre, ale anglicky, proste nechce aby na ni bylo poznat, ze je z vychodni Evropy. Charmed, treba za par desitek let nebude problem s ohledy a pristupem k turecke mensine, protoze ta mensina oni uz nebudou.
ginile: Ono to je možná taky tím, jak se tu Němci k Turkům chovají a jak jsou tu Turci celkově bráni... nejen sociálně.
Galadriel: v tom mas pravdu, ze se cesi asi stydi, nechapu to, vem si turky, ti taky vsichni doma mluvi turecky, ale pokud tady- v nemecku, vyrostli tak mluvi perfektni nemcinou bez prizvuku, nemusim je sice mit, ale oni se za svou rec nestydi
Jen tak na okraj, je vubec nemyslitelne, ze treba v takove italske rodine by se jazyk neudrzoval. Taky je to zrejme jine v Nemecku nez tady, pripada mi, ze v Nemecku se porad jsksi podvedome za cestinu stydime, protoze vime, ze Nemci na nas casto koukaji s despektem. Tady je to hodne jine a skoro kazdy prisel odnekud, takze dost pohoda.
ginile,
, syn me kamaradky tady je vedeny odmala dvojjazycne, respektive doma spis cesky, ve skole a s kamarady pak anglicky. V obou jazycich je perfektni, cesky i pise, cte ceske pohadky, zpiva ceske pisnicky a ve skole je taky jednickar, takze zadne prognozy, ze bude spatny v anglictine se nesplnily, naopak, ma ji perfektni a opravuje sve neprefektni rodice
.
teda mam jeste jednu,co malou uci cesky, ale ta jeste neumi mluvit
ja tu mam hodne kamaradek cesek, ale jen jedna ucila malou cesky, Esterka mluvi s moravskym prizvukem, kazde prazdniny je u babicky,na morave, nema problem, cesky sice mluvi jen doma s mamou a jejima kamoskama, ve skole a venku nemecky, dokonce toho vyuziva, jednou jsem byla u nich a mela doma kamaradku, kvuli neceho se hadaly- nemecky, Esterka se otocila ke me a rekla, JE TO KRAVA
Libča: Tak ho nenuť mluvit, ale dál na něj mluv česky. Bud emít aspoň pasivní slovní zásobu a jednou se mu to může hodit.
Dove no u nas je to horsi, kluk cestinu odmita i kdyz kdyz jsem sami tak se i snazi ale nebavi ho to... i mi na verejnosti rika ze s nim mam mluvit nemecky. On rozumi ale nechce mluvit... pritom tak hezky cesky mluvi, ted se mnou zpival cesky pisnicku ja ho proste nechapu..
clarCa...presne tak, at si to uvedomujeme nebo ne, prizvuk mame a deti pak ucime i s nim a nekterymi chybami. Pritom deti maji neobycejne nadani prave na jazyky a myslim, ze odeprit mu jeden jazyk jaksi zdarma, je uplny hrich. Ve skolce a skole se pak nauci jazyk v te spravne podobe. V posledni dobe se par ceskych deti narozenych a vystudovanych venku, uchytilo na vyborne praci v Praze a to i diky tomu, ze porad umely cesky.
.
Jeste k te Jitce, ono asi nebylo jednoduche z tech kusych odpovedi neco poskladat. Tedy za predpokladu, ze kazdy napsal odpovedi tak nejak heslovite a strucne jako ja, mozna to chtelo uplne jinou koncepci a spis miniserialek, jenze ne moc holek je zase ochotno se otevrit az tak do hloubky
Deti sa naucia jazyk zeme velmi lahko, nie je treba na ne nim hovorit. Moje deti hovorili hatmatilkou cesko-slovenskou (anglicky vobec nie) nez sli do skoly a teraz uz nepovedia ani slovo - anglictina to vytlacila (uz iba rozumia ked na ne hovorim).
Nasi znami co tu boli 8 rokov, tak ich deti doma hovorili slovensky, v skole anglicky, potom boli dva roky v Nemecku - hovorili dobre nemecky, teraz ziju v Cesku a hovoria dobre cesky. Ked nas prisli navstivit po dvoch rokoch co odisli odtialto, tak stale boli schopni hovorit s mojimi detmi anglicky.
Žábina: já ti nevím - já umím anglicky hodně dobře, ale na mimi anglicky nemluvím - ty důvody jsou dva - jednak angličtinu pochytí ve školce a ve škole, čili ty první dva tři roky života jsou moje jediná šance naučit ho slušně česky - a za druhé - děti opakují to, co slyší - když jsem dělala au-pair v anglii, tak ty moje kočeny (3 a 5 let) za půl roku mluvily s mým přízvukem a mýma chybama - a to byly angličanky!!! Prostě bych svoje dítě nebyla schopná naučit anglicky stejně dobře jako rodilý mluvčí...
no myslim ze je to spis souhrn asi by bylo zajimave podrobneji. neb urcite kazda zena ma svuj zivotni osud, musela si prozit take sve aby nasla to misto v cizi zemi. Neni to lehke zit za hranicemi sve rodne zeme, a musim rici ze tech deset let ktere si tu uz odkrucuji bylo odrikavani, denni odrikavani, neni nam co zavidet, mozna to ze jsem vydrzeli, i kdyz jsem casto balila kufry a rikala ze jdu zpet. ted uz nemuzu s dvouma "outezkama" :-) to neni zadna sranda a vlastne v posledni dobe citim ze sem patrim, ze tu mam to co jsem hledala. Zvykam si na zdejsi zivot, ucim se chapat ty lidi a nedavno pri me posledni navsteve v Cechach jsem mela pocit ze jsem totalne mimo. Asi bych si uz tezko zvykala. Nevim ale ono se rika NIKDY nerikej NIKDY!
Já poznala nabeton tři holky, ale stejně jako Žížala, taky jsem furt jezdila nahoru a dolů a znova si připomínala jména. Možná holky samy nechtěly, aby byly použitý jejich nicky, ale bylo to tak určitě zajímavější.