Foto: Shutterstock

V rámci anketní otázky jsme se tentokrát zeptaly pěti žen různých věků, jak ke koronaviru přistupovaly na začátku pandemie a jak celou situaci vnímají nyní.

Sylvie, 28 let
Ze začátku jsem pořád kolem dokola slyšela, že je to obyčejná chřipka, tak jsem to nebrala moc v potaz. Ale pak přišly přeplněné nemocnice v Itálii a neustálé nárůsty mrtvých, pokračovalo to v dalších zemích až do USA a my zůstali doma na home office. Tehdy jsem si říkala, že to není sranda. Nebála jsem se nikdy, že to chytím já, ale nechtěla jsem to přenést na své starší rodiče, a to platí neustále. Nějakou dobu jsem za nimi tedy ani nejezdila. Dnes už za nimi jezdím běžně, protože nikdo nevíme, kdy to skončí. Od začátku jsem ale pro nošení roušek, protože jde o jedinou aktuálně nejlevnější možnost, jak s covidem bojovat.

Snažím se také neustále dodržovat hygienu a pravidelně měním roušky. Můj pohled se vlastně zas tolik nezměnil. Možná jsem se toho přestala bát, ale chytit to rozhodně nechci. Znám pár lidí, co koronavirus měli a podle jejich vyprávění to nebyl žádný med. Rozhodně ne obyčejná chřipka. A to měli mírnější průběh. Nejvíc se asi za tu dobu můj pohled změnil hlavně na lidi. Z velké solidarity, šití a propagování roušek a selfíček s heslem „nosím roušku“, „roušky všem“ se rázem stala velká antiroušková kampaň, kdy se navzájem na internetu urážejí lidé, kteří nosí roušky a ti, co je nosit nechtějí. A je z toho strašná kauza o tom, jak nám stát bere svobodu. Tím, že máme nosit roušky? Aha.

Radka, 31 let
Když začínala pandemie, byla jsem tehdy na horách a přišlo mi, že se nemáme čeho bát. Dokonce jsem si myslela, se zkušeností s předchozími pandemiemi, že k nám ani nedorazí. Trochu jsem se pletla. Hned o měsíc později se uzavřely hranice a já jsem nemohla odletět na dovolenou a peníze vyletěly jen tak oknem. Začala jsem dost panikařit, bála jsem se vyjít ven a o své blízké, všechno vypadalo pěkně černě. 

Teď už vím, že nakonec covid budeme mít všichni a druhá vlna je pro mě spíše otrava než stres. Zároveň si uvědomuji, že situaci nemůžeme podceňovat, přece jen nechceme, aby virus zmutoval v období chřipek v agresivnější varianty, nechceme nakazit prarodiče a přeplnit kapacity nemocnic. V první vlně jsem také neměla nikoho, kdo by s covidem bojoval, teď už ho má za sebou několik mých přátel a známých, většina bez příznaků, nikdo s těžkým průběhem.

Anna, 39 let
Můj názor na pandemii se určitě několikrát změnil a výsledkem je to, že vůbec nevím, co si o tom všem myslet. Nejrůznější odborníci se skrz média překřikují ve svých názorech a prognózách a já jako laik nevím, co si z toho mám vzít. Nemoci se trochu bojím, ale zároveň se snažím normálně fungovat, aby mě strach neparalyzoval.

Když byly na jaře zavedené roušky a všechna striktní opatření, dodržovala jsem je. Začala jsem si víc dezinfikovat ruce, a dokonce jsem několikrát po příchodu domů vydezinfikovala i celý nákup potravin. Doporučoval to totiž hygienik. I momentální přitvrzení respektuji, ale pozoruju, že jsem trochu polevila. Nákupy už dezinfikovat nehodlám. Trochu jsem se nechala ukolébat létem a myslela si, že se blýská na lepší časy. Bohužel je to všechno na lidech, a když je jich mezi námi tolik nezodpovědných a mají potřebu pít jedním brčkem, tak potom jsou tu ty důsledky.

Gréta, 43 let
Nejdřív jsem si v lednu myslela, že půjde jen o lokální problém Číny, který se k nám reálně ani moc nedostane. Stejně jako nevím o tom, že by v Česku někoho zabíjela ebola apod. Číny mi bylo líto, ale u nás jsem měla tendenci situaci zlehčovat. No, nejsem doktor, takže nemám problém přiznat, že jsem se spletla. Když se nemoc dostala k nám, všechno jsem začal hodně sledovat.

Každý den jsem několikrát aktualizovala počet nakažených a zprávy v médiích. Paradoxně největší pozornost jsem koronaviru věnovala v době, kdy tu bylo jen několik desítek a potom stovek nakažených. V létě mi to začalo být jedno. Byla jsem ráda, že se opatření uvolnily a já si mohla užít dovolenou bez roušek. Teď už zase všechno víc sleduju a myslím, že letní uvolnění byla chyba. Radovali jsme se všichni předčasně a teď nám to ta nemoc vrací i s úroky.

Marie, 68 let
Mám nemocného manžela a věkově jsme navíc oba v rizikové skupině, takže, když se koronavirus dostal do Čech a všichni strašili, báli jsme se. Dcery nás nabádaly, abychom trávili co nejvíc času doma, vozily nám nákupy, povídaly si s námi jen v rouškách apod. Během léta se všechno uvolnilo a my jsme získali dojem, že už to bude v pohodě a nic nám nehrozí. Teď už to zase vypadá zle, ale nechceme se vzdávat svého života. Moc času už nám nezbývá, tak jak po nás někdo může chtít, abychom byli zavření doma? Roušky nosíme, i když se nám špatně dýchá, ale už toho máme plný zuby.

Čtěte také:

Reklama