Tak já vám to tedy povím. Když jsem byl malý, měl jsem rád uzené, okurky a netopýry. Ti poslední bydleli v kostelní věži nedaleko od nás. A za tou kostelní věží byl zámek. A už se k tomu dostávám. V tom zámku bylo pány komunisty udělané zdravotnické středisko. A toho jsem se bál.

Byl v něm totiž „žubaž“!

Žubaže jsem se bál, netopýrů ne. Ale byl jsem dítko ubohé, zuby se mi kazily, tak jsem tam čas od času musel. Toho dne se obávali všichni, přede mnou datum tajili. Když jsem se posadil na to křeslo, proměnil jsem se v Cerbera, pekelného psa se třemi hlavami. Házel jsem sebou, škrábal a kousal.

Paní doktorka byla stará praktička, ale přesto mě popisovala jako nezvyklý případ. Jinak jsem byl totiž naprosto vzorné dítko se zlatými vlásky. O dost z nich jsem ale přišel právě u zubaře. To jak mě vlastní matka držela za kadeře, abych sebou nešil a neprovrtali mi jazyk. Pak tam byla sestra. Ta měla na mě vždy připravené dva kovové náprstky, které si nasazovala poté, co jsem jí při první návštěvě prokousnul prst.

Náprstky mi nacpala do pusy, maminka mě držela za vlasy, doktorka vrtala a já řval! Pak jsem brečel celou cestu dolů z kopce, na kterém byl zámek. „A Rišánku, že nebudeš příště brečet?“ ptala se maminka. „Budu!“ vzlykal jsem já. Celou cestu jsem brečel, ti, co nás potkávali, si mysleli, že mě museli vraždit nebo tak něco. Pak jsem došli ke kostelu.

„Jsou tam netopýži?“ zeptal jsem se nesměle dovzlykávaje.
„Jsou,“ odpověděla maminka.

A zase svítilo sluníčko, netopýři spali ve svojí věži a já se usmíval. Pak jsem vyrostl a dělám korektora na Ženě-in. Tož tak.

TÉMATA:
ZDRAVÍ