Téma, okolo kterého se chodí po špičkách. Ano je ožehavé, ale k životu žen patří. Jsme si jisté, jak bychom se zachovaly, kdyby nám lékař sdělil, že naše dítě, které nosíme pod srdcem, bude postižené? Přečtěte si názor čtenářky Magdalény.
Zdravím všechny čtenáře a čtenářky Ženy-in. Hledala jsem na netu určitou informaci a narazila jsem na článek, na který jsem kdysi psala svůj názor. Smršť, jakou jsem dostala v negativní podobě a sprostých urážek, jsem si okamžitě vybavila. I kladné ohlasy byly pochopitelně, včetně názorů, že jsem odvážná toto napsat. Já v tom odvahu v žádném případě necítila... a necítím nadále. O co jde?
Za dob totality se udržovaly předčasně narozené děti již třeba od 600 až 900 gramů v inkubátorech, jen proto, aby se mohlo říci, jaké máme vyspělé zdravotnictví. Výsledek? Převážná většina dnes již dnes dospělých lidí má obrovské zdravotní problémy. Slepota, plicní problémy, hluchota a jiné. Proto také před několika roky bylo uzákoněno, od jaké hmotnosti plodu je životaschopné a lze udržovat. Zasadili se o to lékaři. Dnes je lékařská věda na takové výši, že dovede určit, zda dítě bude zdravé, či je plod poškozen. I tak se narodí mnoho dětí s postižením, kdy i lékař byl přesvědčen, že je vše v pořádku. Vždy je na matce, jak se rozhodne. Ale já právě nechápu skutečnost, kdy se žena rozhodne donosit a přivést na svět dítě o které předem ví, že má Downův syndrom, dítě s rozštěpem páteře a podobně.
Velice často se mluví a píše, že je nutná 24hodinová péče o dítě, že je málo peněz, ženy strádají psychicky. V mém blízkém okolí vím o několika případech, kdy si ženy „vydupaly“, že toto dítě donosí. A nyní naříkají, že nemají nic ze života, protože vše musí obětovat dítěti, jsou drahé zdravotní pomůcky a neznají volno pro sebe a rodinu.
Reakce byly různé. Od faktu, že závidím peníze, které dostanou od státu, že jim s postiženým dítětem pomáhá duševně Bůh, že jsem hyena. Byla i reakce, kdy žena řekla: „Vědět, do čeho jdu - nikdy bych si postižené dítě nenechala, nežiju - živořím psychicky...“ A případů, kdy otec a manžel neunese tu tíhu a odchází od rodiny - těch je také dost.
Byli jsme a možná ještě jsme stát, který měl nejvíce ústavů s chovanci. Má příbuzná dělala mnoho let v takovém ústavu, chodila jsem jí občas pomáhat. Klienti od kojenců po dospělé jedince. Jedním slovem tragedie. A myslím si, že kdyby matky měly možnost toto vidět a vyzkoušet, mnohé by odradilo VĚDOMĚ PŘIVÉST NA SVĚT POSTIŽENÉ DÍTĚ.
Ohnivazena.magdalena
Na další straně se dozvíte, co nám k tomuto tématu řekla psycholožka Mgr. Hana Formánková
Své vyjádření na toto „ožehavé“ téma nám poskytla psycholožka Mgr. Hana Formánková:
Otázka, jestli donosit dítě, u kterého je diagnostikováno, že se narodí s tělesným nebo mentálním postižením, vyvolává vždy velké emoce a velmi různé názory. Je to především etická otázka, která přesahuje možnosti tohoto krátkého příspěvku, ale vždy se najdou zastánci, kteří budou hájit předčasné ukončení těhotenství, jako čtenářka, která napsala tento příspěvek, a těch, kteří budou hájit právo každé lidské bytosti na život.
Matky, kterým se má narodit postižené dítě, reagují různě. Faktorů, které toto rozhodnutí ovlivňují, je velké množství jako např. víra, podpora rodiny, partnerský vztah, finanční situace, jestli se jedná o první dítě, nebo už v rodině jsou nějací sourozenci. Také záleží na druhu postižení, informovanosti a osobní zkušenosti. Každá rodina je jiná a volí odlišné řešení situace.
Jaká jsou omezení a zápory vzájemného soužití?
Mnohdy je to velká únava rodičů, nepochopení ze strany často i těch nejbližších. Rodiče si dělají větší starost o budoucnost - mohou pociťovat zvýšenou úzkost, co by bylo s dítětem, kdyby se s nimi něco stalo...
Velký problém je vyčerpání fyzické a psychické. Pokud se rodič sám neumí psychicky i fyzicky „dopovat“, je tu pak určité riziko, že v některou chvíli dojde k jeho vyhoření, velké únavě. Rodič musí více myslet na svoji psychohygienu a pečovat i o sebe, neuzavírat se, umět si říct o pomoc,
Je to větší stresová zátěž pro partnerský vztah, který může častěji hrozit rozpadem.
Pokud je v rodině více dětí, může hrozit nebezpečí, že postižené dítě bude mít vždy větší pozornost rodičů a zdravé dítě se může cítit odstrkované. Pokud má rodina další dítě, nemělo by cítit povinnost starat se o handicapovaného sourozence.
Sourozenci (především v období puberty) se mohou za svého handicapovaného sourozence stydět. Záleží na rodičích, jaký přístup k dětem mají, a jak je otevřená komunikace mezi rodiči a dětmi. Soužití s postiženým sourozencem je především životní zkušenost.
Rodič je také vystaven větší pozornosti svého okolí, protože každá odlišnost vyvolává zvýšenou zvědavost a zájem.
Také se změní finanční možnosti rodiny, pokud dítě vyžaduje celodenní péči. Rodiče postiženého dítěte mají také velký úkol, který stojí dost námahy, hledat všechny sociální dávky, příspěvky, které jsou pro ně možné, aby mohli s dítětem vyžít a dopřát mu určitý standard.
Jaké jsou klady a radosti vzájemného soužití?
Je to vzájemné obohacení dítěte i rodiče. Pokud jsou v rodině další sourozenci, jsou připraveni k větší toleranci a vnímavosti ve vztahu k jiným lidem.
Život s handicapovaným dítětem v sobě rodiče často objeví schopnosti, dovednosti, kreativitu a lásku, kterou by jinak neměli možnost v takové míře projevit. Mnoho věcí se stává nedůležitých, učí se nezastavovat nad malichernostmi. Rodiče i děti si navzájem váží života, tak jako mnohý, kdo projde těžkou zkouškou. Schopnost se radovat z maličkostí, žít více v přítomnosti. Více si váží opravdového přátelství a váží si vstřícnosti ze strany jiných lidí
Soužití s postiženým dítětem může být tedy i vzájemným obohacením. Jenom sami rodiče, kteří pečují o postižené dítě, dokážou vyjmenovat nejen co ztratili, ale co získali. Pro rodiče i samotné dítě je důležité, aby okolí přijalo tuto rodinu jako normální jednotku, aby se snažilo ji poznat a pochopit.
Mgr. Hana Formánková
www.cestazkruhu.cz
|
Mgr. Hana Formánková
psycholožka, psychoterapeutka Individuální psychologické poradenství, psychoterapii a arteterapii v soukromé praxi v cenru Brna. Spolupracuje s Diecézní charitou Brno a s centrem Celsuz - sociální rehabilitace, kde klientům poskytuje pomoc při řešení problémů spojených s nezaměstnaností. |
|---|
Nový komentář
Komentáře
Holky prosím nemáte náhodou někdo dítě po mozkové obrně? Jaké jsou vaše zkušenosti? Jakou mělo dítě naději, že to alespoň trochu rozchodí? A jak to dopadlo?
Obdivuji všechny rodiče, kteří si nechali postižené dítě a trvale o ně pečují. Vždy jsem si myslela, že bych si hendikepované dítě nechala, ale našla jsem si přítele, který měl těžce postiženou sestru, trvale ležící, na úrovni tříměsíčního miminka, tenkrát 16-ti letá, která trpěla ještě přidruženou silnu epilepsií. Její postižení vyžadovalo trvalou a celodenní péči. Diagnóza nebyla určená, postižení bez příčiny, vyloučena byla jen genetika. Přítel se stal mým manželem, narodila se nám naštěstí zdravá dcera a tchýně těžce onemocněla. V ten moment mi došlo, že jsme jediní, kdo by se měl a kdo se může postarat. Nikdy předtím jsme o tom nemluvili, byla jsem mladá a toto téma byla jakýmsi tabu. Tchýně na smrtelné posteli manželovi dala za úkol postarat se o sestru. Já ani manžel jsme to bohužel nedokázali, navzdory poslednímu přání umírající tchýně. Nepomohly úřady, ústavy, organizace. Nakonec jsme se uchýlili k poslední nabízené možnosti, jen dočasné, cca na 3 měsíce, umístit sestru do nemocnice na odd LDN. Po měsíci bohužel zemřela, bez zjevné příčiny. Všichni se domníváme, že se jednalo o silnou fixaci na maminku a citové strádání. Nedovedu si představit, kdyby nám zemřela před očima. Neseme si část viny, se kterou se především manželovi dost špatně žije, sobě vyčítám, že jsem se nedokázala zatnout, ale jsem si jistá, že bychom dnes jednali naprosto stejně. O to hůř, kdyby se jednalo o mé vlastní dítě. Respekt před všemi, kteří toto dokážou a silácké řeči lidí, kteří neměli co dočinění s takovýmto postižením, beru již dnes s rezervou a dle mého je v takovýchto a podobných situacích potrat jediným možným řešením. Tchýně tuto volbu bohužel neměla.
Mám postiženou dceru.V těhotenství se na nic nepřišlo,protože je to vzácné onemocnění.Když jsem byla podruhé těhotná a řekli mi,že dítě bude mít tu stejnou vadu,šla jsem na potrat.Stálo to hodně sil,ale myslím,že to bylo správně.Řeči typu,že jsem si ho měla nechat jsou hezké,ale pak na to budem s manželelm sami a ti chytráci nám nepomohou..Teď máme zdravého kluka a jsme šťastní,i když víme,že to nebude mít snadné.Péče o ni je náročná a nejde zkloubit vždycky všechno co by člověk chtěl.
Altamora — #22 Před třiceti lety samozřejmě už BYLA možnost rozhodnout se předem - i dřív.
tak něco podobnýho jsem řešila, když jsem v 38 čekala na výsledky amniocentézy, naštětstí vše dopadlo dobře, ale jinak bych asi šla na potrat, nějak jsem cítila, že bych na to psychicky neměla
Tanzi — #35 zachovala bych se stejně.Bohužel jsem tu možnost neměla.
Aimehenry — #37 ano, jsi dobrá matka.. nemyslela jsi jen na sebe a svou bolest, ale zvážila jsi vše do důsledků..
Nevím, asi bych na to neměla. Těžko se soudí, když člověk něco takového nezažil.
velmi těžká otázka a ještě těžší odpověď!!!!
Nenechala bych si to. Nedavno u nas (Kanada) zabila mlada zena sveho tezce postizeneho 15-tileteho syna a pak sebe. Uz to proste nemohla vydrzet.
na konci som čakala anketu
Tanzi — #43 Tak to je Tanzi chlap jak hora.To to letí,již jste na Moravě 5 let?
Tanzi — #41 Mojí sestře bude letos 80 let s domácností už jí musím trochu pomáhat.Také jim nakupuji.Já jsem ještě o 5 let starší než ty.Nechci na to myslet ,ale někdy v noci se mě to v hlavě pěkně mele.Proto jsem napsala Aimehenry,že je dobrá matka a když věděla, že druhé dítě bude postižené ,tak šla na přerušení.Myslela do budoucna i na svojí starší dcerku.
dadma — #38 synka by jsi uz nepoznala :)
Za tech 5 let co jsme na Morave jeste vyrostl a zmuznel.
189cm / 100kg
Aimehenry — #37 souhlas
dadma — #38 nas Petr jednou v ustavu skoncí.
To je realita.
Je mi 58 a manzelovi 66, zatím zvládáme.
Já bych k tomu napsala něco, s čím nemusíte souhlasit, ale bohužel je to fakt: závislost je dána geneticky, je to druh postižení. Ti alkoholici a feťáci se narodili s genetickou vadou, mnohdy rodičům, kteří věděli, že jejich dítě tuto vadu mít bude, ale nechali si ho. Takže ty, které tady horují proto platit postiženým a neplatit feťákům si dost silně protiřečí.
A ještě něco: když se zeptáte člověka z ústavu, jestli má rád Vánoce, řekne vám, že je nesnáší. Vždycky. Je to stres, on vánoce nechce. A realita? Žádný stres neprožívá, personál mu navaří, nakoupí, všechno vyzdobí, nachystá až pod nos. Ale říká se to a proto to postižení opakují. Sluší se to a oni jsou vedeni k tomu, aby byli slušní. Stejně tak se neříká, že jim život nadělil příliš mnoho a že nejsou nadšení, že mají každodenní bolesti nebo že si sami ani nezapnou kalhoty.
Kdysi jsem viděla hluchou tancovat a zpívat. Bylo jí 36 a víc jak polovinu života prožila v ústavu s tím, že je hluchá a nesoběstačná. Nebyla. Jenže zpívat a divně se kymácet se nesluší a tak to nikdy neudělala. Teprve až tancovala celá učebna, začala taky a vyšlo najevo, že silné zvuky slyší a vnímá...jen to nikdy nikoho nenapadlo. Prostě byla vychována v tom, že to nebude dávat najevo. A tak si řákám, kolik z toho, že jsou "šťastní" jsme je jenom naučili opakovat po těch, kdo se o ně starají?
Jinak se nedá srovnávat to, jestli vědomě pořídím postižené dítě, odkázané doživotně na soucit a pomoc okolí, s osudem někoho, kdo v dospělém věku utrpěl úraz.
Aimehenry — #37 Tak s tebou naprosto souhlasím.Jsi dobrá matka.
Tanzi — #35 Tanzi já, tvého synka znám a vždy jsem tě obdivovala,když jsi chodila k nám do lékárny.Musíš mít nesmírnou trpělivost,ale jak jsem psala i já to znám z nejbližší rodiny.Samozřejmě ,když se již dítě narodí, tak ho milujeme a dáme mu to nejlepší co jsme schopni poskytnout.Ale jak jsem psala , já kdybych to věděla dopředu ,šla bych na přerušení a výčitky bych neměla.Také rodiče musí myslet na to, co pak bude s jejich dospělými dětmi,až zde rodiče nebudou.Jak jsem již psala.Moje sestra je o 17 let starší a má postiženou dceru.Já jsem nejbližší příbuzná.Nevím jak dlouho zde sestra, bude a jak dlouho se bude moci o ní starat.Já bych si neteř pak k sobě vzala,ale manžel s tím nesouhlasí.Rozumím mu sám je nemocný,ale co s ní mám udělat? Odložit jí do ústavu?
...to je velice složité téma a dokonce budu tak sobecká, že řeknu, že rozhodnutí je jen a pouze na matce. Já sama jsem si tímto prošla a dodnes ( už 19 let) smutním kdykoli si vzpomenu. Ovšem...udělala bych to znovu. Při triviální kontrole se zjistila srdeční vada plodu a protože to je vada přidružená k Downovu syndromu, tak jsem byla vyslána na speciální vyšetření a nakonec amniocentézu. Nakonec se diagnoza potvrdila a celé se ještě zkomplikovalo aktuálním zdravotním stavem mě samé. Doma jsem měla zdravou holčičku a věděla jsem, že pokud bych se rozhodla dítě donosit, tak bych ji "odsoudila" do role " pokračovatelky v pečování". Někteří ignoranti mě odsoudili a opakovali věty o Bohu a že jsem zklamala. Tito lidé ovšem viděli jen malé dítě, které je i roztomilé. Už ne to, že jednou zemřu a nebo nebudu schopná se starat ( nebo rodina). Že bych " ho" strčila do ústavu nebudu uvažovat. Pro mě to bylo velice těžké a samozřejmě pro celou rodinu.....ale vím, že jsem udělala dobře. A jak mi řekla jedna sestra řeholnice, která se o postižené děti stará v ústavu, udělala jste dobře a jste dobrá matka.