Metod policejního výslechu existuje napříč historií i současným světem práva a kriminalistiky celá řada. Některé techniky jsou tradiční a léty ověřené, jiné by se naopak daly zařadit do kategorie kontroverzních. Jednou z nich je bezesporu slavná Reidova technika, v některých koutech světa dokonce zakázaná. V čem tkví její úspěch a proč má i své kritiky?

tech.jpg
Foto: Shutterstock

Trocha z historie a původu
Pokud se chceme podívat ke kořenům Reidovy techniky, musíme se vrátit v čase do čtyřicátých let a počátku let padesátých minulého století. Za jejím vznikem podle všeho stojí bývalý chicagský policista a odborník na používání detektoru lži John E. Reid. Své osvědčené výslechové postupy podrobně popsal ovšem až v roce 1962 v publikaci Criminal Interrogation and Confessions, na níž se podílel s kriminalistou a profesorem práva Fredem E. Inbaumem. Dlouhá léta tato publikace sloužila k výuce a výcviku policistů a vyšetřovatelů v různých koutech země. Podle autorů měla vyšetřovatele naučit odhalit křivé či lživé výpovědi, lépe pozorovat řeč těla obviněného a asertivním způsobem dovést vyslýchaného k tomu, aby řekl vyšetřovatelům pravdu.

Jak vypadá takový výslech a proč je tolik účinný?
Reidova technika se skládá ze tří fází procesu a devíti kroků samotného výslechu. Cílem je přesvědčit obviněného o bezvýchodnosti jeho situace a o tom, že pro jeho dobro bude nejlepší se přiznat.

1.  fáze
Spadá sem základní analýza celého případu, a především shromáždění co možná nejvíce informací jak o události, tak o možném podezřelém. Čím více faktů vyšetřovatel nastřádá, tím lépe pak může argumentovat a kličkovat mezi výpověďmi vyslýchaného. Navíc podezřelý získá pocit, že vyšetřovatel ví skutečně všechno a nemá cenu nic dalšího zapírat. 

2. fáze
V následující fázi vede vyšetřovatel s vyslýchaným zdánlivě zcela neformální rozhovor, ve kterém ovšem dostane nepřeberné množství zdánlivě vzájemně nesouvisejících otázek. Cílem je naučit se pozorovat reakce vyslýchaného při evidentně lživých či vysloveně pravdivých odpovědích. Následují otázky související s případem, které mají za úkol vyloučit osoby s případem nijak zásadně nesouvisející. Získá-li vyšetřovatel u některého z potenciálních obviněných pocit, že lže, přistoupí do třetí a poslední fáze.

3. fáze
V konečné fázi přichází samotný psychicky pro obě strany velmi náročný výslech čítající devět kroků.

  • 1.krok – Zde se jedná o přímou konfrontaci. Podezřelému je bez okolků sděleno, že bude shledán vinným a jsou mu předloženy důkazy, z nichž některé mohou být i záměrně nepravdivé či zavádějící. Vyslýchanému je nabídnuto, že může sám sdělit okolnosti trestného činu a bude na jeho přiznání pohlíženo jako na polehčující okolnost.
  • 2. krok – Obviněnému je záměrně podsunuto, že možná za trestnou činností stál ještě někdo další, kdo mohl dotyčného k činu svést. Díky tomuto se někteří obvinění rozpovídají o dalších okolnostech a událostech souvisejících s trestným činem. Může být nabídnuta také možnost, že vyslýchaný možná jednal v afektu, pod vlivem léků, alkoholu či následkem dlouhodobě nepříznivé psychické situace.
  • 3.  krok – Ve třetím kroku se vyšetřovatel snaží otočit a přistupuje k podezřelému více mile a lidsky, aby eliminoval možnost odmítání vypovídat.
  • 4. krok – Poté často podezřelí přicházejí s nejrůznějšími důvody, proč daný čin nemohli spáchat. Doporučuje se klást velké množství doplňujících otázek a alternativních okolností a u toho sledovat přirozené reakce. Podle psychologů se člověk přesvědčený o své nevinně nenechá tak snadno přerušit a ve své výpovědi pokračuje i přes četné otázky.
  • 5. krok – Vyšetřovatel ujistí podezřelého, že je v bezpečí a že mu trochu i rozumí. Může ho například pochválit, že je velmi vnímavý a dobře spolupracuje. Tím vyslýchaný ztratí na ostražitosti.
  • 6. krok – Pokud podezřelý ztichne a zcela poslouchá vyšetřovatele, je na čase předložit mu několik možných a předpokládaných scénářů, jak se věci mohly seběhnout. Podle průzkumů se v této fázi mnoho vyslýchaných rozpláče a je možné je již v šestém kroku přesvědčit k doznání.
  • 7. krok – Vyšetřovatel překládá vyslýchanému dvě alternativy, z nichž jedna je společensky přijatelnější. Například: „Z vaší výpovědi se formují dvě možnosti. Buď se jednalo o naplánovanou a účelnou vraždu anebo se stala nehoda a zabil/a jste oběť nedopatřením a pak se snažil/a zamést stopy.“  Záměrně není uvedena možnost, že je dotyčný zcela nevinný. Předpokládá se, že pokud je vyslýchaný vinný, vybere si morálně méně závadnou variantu a tím se dozná.
  • 8. krok – Vyšetřovatel přímo konfrontuje obviněného s dalšími svědky a nechá ho poslechnout si další výpovědi. Obviněný často získá pocit, že již není cesty ven.
  • 9. krok – Pokud dojde k doznání, ihned je třeba ho zaznamenat a to videem, zvukově či podepsanou výpovědí podezřelého pro případ, že by ho později chtěl vzít zpátky.

Úspěšnost i kritika metody
Reidova metoda se může pyšnit skutečně vysokou úspěšností. Podle všech dostupných informací až 86 %, což je skutečně hodně. Ovšem najde si i své kritiky a odpůrce. Mnoho lidí a odborníků kritizující Reidovu techniku za to, že může slabší jedince přinutit nátlakem k falešnému doznání. Náchylnější jsou prý k němu pod vlivem této vyšetřovací metody především děti, lidé, kteří jsou zvyklí poslouchat a přijímat autority (například submisivní jedinci) a také lidé se sklony zavděčit se – například ti, kteří měli velmi přísné rodiče s vysokými nároky a byli nuceni naučit se vyhovět každému. Z těchto důvodů je Reidova metoda například v některých státech Evropy zakázána. Používá se však v některých státech USA, v Kanadě a částech Asie.

Čtěte také: 

Zdroj: Autorka článku (Studium Univerzity Hradec Králové - obor sociální patologie a prevence, studijní předmět - Trestní právo JUDr. Miroslav Antl, Základy policejní činnosti), Jaroslav Spurný - Psychologie výslechu, nakladatelství Portál - rok vydání 2003, Wiki jii - Reid technique, The NY Times,   Beata Jouzová, Prof. Ing. Václav Krajník, CSc. - Výslech v kriminalistické teorii a praxi

Reklama