Tak to máme za sebou. Po přísných hraničních kontrolách (chlápek, co byl v kukani, skoro nezvedl oči od počítačové hry a hned nám dal do pasů výstupní razítka) jsme překročili turecko-řecké hranice. Měli jsme tu sice menší problém s vojákem, který nám tvrdil, že tuhle hranici nemůžeme přejít pěšky, ale všechno se to nakonec vyřešilo. Takže jsme v Řecku. Do nejbližší vesnice za hranicemi, která se jmenuje Peplos, je to pět kilometrů. Statečně nahazujeme krosny a ve čtyřicetistupňovém vedru kráčíme po rozpálené dálnici.

Peplos. Konec světa, jak má být. Nakupujeme v místním obchodě a jsme tu velká atrakce. Ptají se, odkud jsme, jak dlouho cestujeme, co jsme všechno viděli. Pořád vyzvídají. Nakonec si sedáme na úžasné frappé do místní hospody na zahrádku, zatímco nás pozorují dědci u vedlejších stolů. Zatímco v Česku by před sebou měli pivo, tady pijí džus nebo frappé. Tak trochu spoléháme na to, že by se tu dalo nocovat třeba u někoho na zahradě. Jenže už nejsme v Bulharsku ani Turecku, už jsme v Evropské unii a spaní na cizí zahradě je nekompatibilní se směrnicemi. Když ten požadavek vzneseme, všichni  na nás koukají jako na zjevení. Tak říkáme, že budeme spát venku. Od toho nás místní zrazují. Blízko je prý delta řeky a v okolí jsou spouty hadů a komárů. Jenže - co tedy máme dělat?

Hady jsme naštěstí nepotkali, rozestlali jsme si strategicky uprostřed pole, kde bychom je neměli zajímat. Ale těch komárů!!! V životě jsem nic takového nezažila. I když jsme na sebe vylili celý repelent, nic to nepomohlo a v noci jsme se museli dusit uvnitř spacáku.

Druhý den ráno cestujeme do Alexandropole. I když podle názvu jsme čekali nějakou "historickou divočinu", nic takového se nekoná. Je to tuctové okresní město, srovnatelné třeba s Brnem (háhá, to jste určitě ode mě, namyšlený Pražačky, vy Moraváci přesně čekali, co?). Ne, prostě nebudu připodobňovat. Ubytováváme se v secesním penzionku, kterému šéfuje bába, co se chová hůř než vychna na intru. Nesmíme si pověsit věci v koupelně, nesmíme použít její pračku atd. Ale zase tu bydlíme jeden za 10 eur, což je v dané chvíli to nejlevnější, co se nám mohlo přihodit.

Jo a taky si po šesti (!) dnech dáváme první sprchu. Zjišťuju, že vůbec nejsem až tolik opálená, a jen zkoprněle pozoruju tu černou vodu, co ze mě teče.

Jsme už skoro ke konci naší dovolené. Před sebou máme posledních pár dní. Ještě předtím, než to stočíme zase zpátky do Soluně, se chceme zastavit na Chalkidiki. Vlakem to ale trvá asi šest hodin, proto jsme se rozhodli, že pojedeme přes noc. Přesouváme se do města kousek od Alexandropolis (abychom toho viděli co nejvíc) :) Tam si po chvíli zoufalství, že i tady není nic k vidění, kupujeme víno a leháme si do místního parku. Tady se rozpoutá drsná hádka na téma potraty. Honza říká, že pokud by zjistil, že jeho žena čeká postižené dítě, poslal by ji na potrat, protože mentálně postižení podle něho nemají důstojný život. Tak se ho ptám, co by dělal, kdyby se dítě vyvíjelo zcela normálně, jen by nemělo nohy. Nedokáže už odpovědět, jestli by se i na tohle vztahovala ta definice "nedůstojného života".

Rozhádaní nalézáme do vlaku a ráno vystupujeme na kraji Sithonie, prostředního ostrova z Chalkidiki. Nechce se nám utrácet za autobus, tak stopujeme. Eva s Honzou chytili auto hned. Jenže my se Šiškou tam stojíme ve vedru hodinu jak trdla. Nakonec zastavuje mladý páreček ve starším Renaultu. Absolvujeme s nima parádní okružní jízdu. Vozí nás po celé Sithonii, zastavují na koupání na zcela osamělých plážích, prostě paráda. Na rozdíl od Bulharska si tady dovedu představit strávit celý týden v kuse.

Na Chalkidiki trávíme dva dny a potom se smutně přesunujeme do Soluně, odkud nám letí letadlo. Jenže, zrovna je nějaký svátek a nejezdí městská doprava. Předražený taxik nás odváží na letiště, kde si chceme nechat věci a potom se vrátit do centra. Ale na letišti není žádná úschovna. A když chceme s taxikem zpátky do centra za cenu toho, že budeme táhnout krosny, chce ten vyděrač tolik, že tolik nemáme už ani dohromady. Přeci jen, poslední den zájezdu a my máme každý v kapse pár eur. Takže to nakonec dopadá tak, že místo prohlídky Soluně trčíme 8 hodin v letištní hale (dnes nechápu, jak jsme to zvládli) a čekáme do tří do rána na letadlo, které nás vrátí zase zpátky do Prahy.

A dojmy z Řecka? Bohužel, nemůžu moc soudit. Vybrali jsme si totiž trochu špatnou trasu. Cestovali jsme po východě, kde toho opravdu moc není. Historicky je zajímavý hlavně ten jih, okolí Athén a tak. Jenže na to nám už nestačil rozpočet ani čas. A mně taky nervy pro ostatní spoluzájezdníky :(

 

Reklama