Zdroj fotografie: Profimedia

Komunit, ve kterých žijí děti na internetu, je spousta a věříme, že budou časem ještě přibývat. Některé mohou být i nebezpečné, ale jsou tu takové, které jsou vlastně docela nevinné. Ale i ty mohou obecně škodit psychice dítěte. Jednou z takových subkultur jsou Furries.

Děti převlečené za zvířátka

Furries (fur = srst) je subkultura dětí, ale i dospělých, kteří se převlékají za zvířata. Jde o antropomorfní zvířecí postavy, jež mají schopnost mluvit, dělat všemožné výrazy, chodit po dvou a nosit oblečení. Takoví lidé se schází v převlecích na Furry srazech nebo na internetu. Na internetu funguje setkávání třeba v hromadných konverzacích na různých komunikačních platformách, webech (například furry4life.com), na sociálních sítích (Furry CZ/SK) či na YouTube. Kult furries přišel sice z USA a je odvozený od postav z hry Five Nights at Freddy’s, ale spousta členů subkulturu bylo nebo je fanoušky japonského anime a manga. 

Na sociálních sítích mají členové komunity profily, kam přidávají buď fotografie sebe v převleku, ale u nás v Čechách se komunita projevuje grafickým zpracováním různých Furry postav, které přidávají na Instagram nebo v podobě videí na YouTube. Každý uživatel má vlastní OC (originální charakter), ale může jich mít i více. To znamená, že vystupuje například jako liška. Pohlaví nehraje roli. Reálná uživatelka může mít OC lišáka. O něm (o sobě) dále sdělí veřejné informace jako rodinný stav nebo sexuální orientaci. Čím zajímavější OC bude, tím větší bude mít úspěch. Hodně OC má emoční problémy a jsou bisexuální, homosexuální či pansexuální. Jedinci, kteří jsou introventní si vytváří OC, které jsou naopak extrovertní. V převleku mohou být tím, kým by si přáli být. 90% furries ve skutečném životě jsou introverti. Dalším projevem, který vyznačuje komunitu „furíky“ je hromadné chatování, ve kterém každý zastává svou OC.

Uživatelé si mezi sebou následně píšou tak, jako by byli opravdu postavami, které vytvořili. Tím se rozšiřuje paralelní svět, který se staví z psaných konverzací, povídek a obrázků. V Praze se občas konají i srazy, na kterých se Furries sejdou v kostýmech, ale konverzují společně až po srazu, prý nejčastěji v čajovně. Na srazech například vyluzují zvuky zvířat a objímají se mezi sebou.

Furries v Čechách

Věková kategorie dětí, které se v Čechách ke komunitě přidávají, je nejčastěji 12 – 20 let a není se čemu divit, že jsou rodiče v šoku, když zjistí, že jejich děti v tomto věku píší třeba erotické povídky se zvířecí tématikou. Furries probírají například i maminky na webu emimino, které se bojí, že je čas na psychologa. V diskusi však odpovídají i Furries. „Jsem jednou z Furry již dlouhou dobu a necítím se být nenormální nebo úchylná. Vedu úplně normální vztah, který trvá již 14 let z toho 4 roky v manželství a máme osmiměsíčního syna,“ píše anonymka. „Nemůžete člověku, nedej bože dítěti, brát něco takového. Ovšem jsou i sexuální dá se říct komiksy a i videa, ovšem tohle je jiný případ. Je to velice pěkný koníček, při kterém se může daný jedinec naučit komunikovat, obvykle i šít, jelikož se může do toho téma tolik zažrat, že si může vyrobit i vlastní kostým. Sám jsem fanda. Kreslím, píšu a vytvářím komiksy,“ přidává svůj názor do diskuse fanoušek s přezdívkou Pomáhač. Jsou tedy Furries nebezpečné a měli bychom je dětem zakázat?

Kostýmy pro Furries jsou poměrně drahé. Běžně stojí okolo devíti tisíc korun

Co dělat jako rodič

S dětmi, kteří v komunitě Furry jsou, o tématice mluvte. Dbejte na to, aby měly přístup na internet jen pár hodin denně, a pokud se vám začne zdát, že se dítě z ničeho nic dlouhou dobu chová divně (je mlčenlivé, smutné, ale mohou se objevit i řezné rány na rukou), zkuste vyhledat pomoc psychologa. Připravte se také na to, že některé děti jsou za Furries ve škole šikanované, protože jejich nezasvěceným spolužákům přijde zájem úchylný.

Furries fandom je stejný jako každý jiný fandom. A je to také stejné jako v reálném životě. Záleží na tom, s jakými lidmi zrovna vaše dítě komunikuje. Anonymita uživatelů je samozřejmě v tomto případě spíše na škodu a dále také to, že většina rodičů vůbec netuší, co jejich děti na internetu dělají. Tento přístup by se měl do budoucna změnit a rodiče by se měli naučit kontrolovat a korigovat aktivitu dětí stejně jako v reálném životě. Problém se však do budoucna vyřeší sám. Největší potíž mají totiž rodiče, kteří ještě trávili dětství bez internetu, počítačových her a sociálních sítí. Nové generace rodičů budou lidé, kteří v takovém prostředí vyrostli a budou vědět, co je reálná hrozba, před čím děti chránit, a kdy být naopak zcela v klidu.

Čtěte také:

Reklama