Narodila se v roce 1926 v rakouském Klagenfurtu v rodině učitele italštiny, který v ní pěstoval lásku ke vzdělání a literatuře. Od dětství měla pověst výjimečně nadané, ale extravagantní dívky. Psát básně a prózu začala už na gymnáziu. Její další cesta vedla na vídeňskou univerzitu, kde se skvělými výsledky vystudovala germanistiku, filozofii a psychologii. Po složení doktorátu těžko hledala odpovídající práci. Získala pak místo v rakouské rozhlasové stanici Červeno-bílo-červená, kde byla také brzy vysílána její první rozhlasová hra.

62a85f77f0a93obrazek.png
Foto:  Ingeborg Bachmannová
Neithan90, CC0, via Wikimedia Commons

Střídavě žila a tvořila v Mnichově, Vídni a Berlíně, ale nejvíce pak v Římě, který se stal jejím druhým domovem. Zásadní událostí, která ovlivnila její život i dílo, byl komplikovaný vztah se švýcarským spisovatelem Maxem Frischem, který byl o patnáct let starší a v té době ženatý. Byl to vztah plný vášně a vzájemné rivality, který neprospíval ani jednomu z nich. Frisch, který byl původně vystudovaný architekt, se kromě literární práce věnoval do roku 1955 i architektonické praxi. Brzy po seznámení s Ingeborg se se svou první ženou, s níž měl tři děti, po sedmnáctiletém manželství rozvedl. Ingeborg požádal písemně o ruku, ale ona na to vůbec nereagovala.

mas.jpg
Foto: Max Frisch
ETH Library, CC BY-SA 4.0 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0>, via Wikimedia Commons

Ani spolu, ani bez sebe – takový byl jejich společný život. Krátce žili v Curychu, pak delší dobu v Římě. Zpočátku sváděli milostný boj mezi sebou, později ho přenesli do literatury. Zatímco Ingeborg popisovala jejich příběh zašifrovaně, egocentrický Max psal otevřeně i s uvedením jejího jména, což Ingeborg hluboce ranilo. Po rozchodu, který byl nevyhnutelný, se z ní stala psychicky zlomená žena. I když za svá literární díla získala mezinárodní uznání, nedokázala si najít už dalšího partnera a cítila se stále osamělejší.

Ve čtyřiceti letech byla sice literárně na vrcholu a byla díky svým dílům slušně zajištěná, nicméně postrádala smysl života a cítila se jako troska. Aby mohla žít, psát a vůbec fungovat, začala ve velkém polykat prášky, které se staly jejím denním chlebem. Prášky proti strachu, napětí a neklidu… K tomu si později přidala barbituráty navozující stav euforie a nezbytné cigarety. Dlouho ji museli přátelé přemlouvat, aby podstoupila odvykací kúru. Nakonec je poslechla a odjela do švýcarského sanatoria. Po návratu do Říma, kde trvale v posledních letech žila, v tom ale jela nanovo!

Když jednou k ránu ve svém římském bytě usnula s cigaretou v ruce, chytla její nylonová noční košile a od ní i její postel. Do nemocnice ji přivezli s popáleninami třetího stupně. I když se popáleniny hojily relativně dobře, přidaly se jiné komplikace. Nastaly záchvaty epileptického typu, které nebyli lékaři schopni utlumit. Tušili, že se jedná o abstinenční příznaky závislosti na lécích, ale nebyli schopni vypátrat, o jaké léky se konkrétně jedná, aby jí pomohli. Při jednom takovém záchvatu křečí Ingeborg v roce 1973 ve věku 47 let zemřela…

Zdroje info: Barbara Sichtermannová: Slavné páry, 2004. Libor Budínský: Tragédie slavných, 2006

Na našem webu jste si mohli přečíst:

Reklama