Kolik toho víte o šikanování?

Myslíte, že šikana je jenom ve škole. J8 osobně jsem ji zažila v pracovním procesu. Několik kolegy'n si šlo stěžovat odpovědné vedoucí, ale ta je vyhnala, ať nedělají problémy, agresorům to řekla, že si dotyčná stěžovala, a ONA to nakonec musela vyřešit tak, ŽE ODEŠLA S A M A . !! To je pravda - svatá. BYlo to ne místě, kde se oduzují přečiny druhých. !! Ale dotyčná odpovědná má jen starost o sebe- přesluhuje už 7 let, a tak se drží zuby nehty, a nechce, aby nejvyšší něco zjistit. Musím být v utajení i já, jinak to odskáču taky !!

Naštěstí jsem se obětí šikany nestala a doufám, že ani nestanu! Ale svědkem jsem byla a ne jen já. Celá naše třída na základce. Do třídy přišel nový kluk a některým holt nepadl do oka, takže si na něj zasedli a pořád ho otravovali - slovně. A jednou to přerostlo až ve rvačku, celá třída přihlížela. Někteří ohromeně - co se to vlastně děje - a někteří vesele povzbuzovali. Všechno to ukončila třídní učitelka, a tím nemyslím jen rvačku, ale naštěstí i to všechno ostatní. Pokud si dobře vzpomínám, tak se nakonec viníci dotyčnému omluvili. Žádní velci kamarádi z nich nebyli, ale už mu neubližovali, "oficiálně byl přijat" do kolektivu a jednou se ho dokonce zastali před spolužáky z jiné třídy.

Bóbika: a co na to vedeni skoly? pokud ona delala, ze o nic nejde, tak jak se zachoval reditel, kdyz jste mu to rekli? Ted trochu odbocim, kde je ta hranice, kdy uz se to ma resit.... Asi take neni dobre, kdyz dite od malinka vi, ze ma porad nekoho za zadkem (coz je ale neco jineho)... viz kure... dite se musi naucit prosazovat a samo branit. Kdyz se to nenauci ve skolce ani ve skole, bude mit problemy i v zamestnani. MMCH nejdal to obvykle dotahnou ty sikanovane deti... nauci se mit ostre lokty. Myslim, ze jsme na tenkem lede...

Já bych řekla, že je to prostě bavilo....

Kuře: teda to je něco, chudák tvoje ...jak se musela trápit

Já bych možná ještě položila jednu otázku. Jak naučit ty "hodné" děti, aby se bránily? Jak vysvětlit mrňouskovi, že si nemá nechat vyhrožovat? Kdy už nejde o "žalování", ale o normální prosbu o pomoc?
Protože třeba zrovna moje dcerka je zpravidla v kolektivu a prostředí, kde se mluví velmi slušně, nenadává se, neposmívá. Chodí do pidiškolky, kde paní učitelky vytvořily báječné prostředí. Jenže najednou se bude muset začít pohybovat v prostředí "normálním" a ejhle, ona se neumí bránit. Je velmi snadným terčem, protože takhle zlý na ni ještě nikdo nebyl...

Beruska1: tvrdit, že rodiče jsou blbci, když o dítěti neví všecko, je trochu pošetilé. Já jsem byla strašně paranoidní děcko, rodičům jsem neřekla nikdy nic, protože jsem měla strach, že mi vynadají, že jsem něco udělala špatně nebo že se mi budou smát, že mi něco nejde a že to nic není.
Já jsem byla divné dítě, takže se se mnou nikdo moc nebavil. Sice sjem stála o společnost, ale o mě nikdo, takže se mi tu a tma někdo posmíval, tu a tam na mě někdo žaloval nějakou blbost a já jsem nechápala proč, když jsem se snažila se všema vyjít dobře. První dva roky ve škole to jakžtakž šlo, protože učitelka si se msnou sice moc nevěděla rady, ale tak nějak pochopita, že nebudu vyrušovat, když mě prostě nechá, ať si čtu pod lavicí místo slabikování máma má maso a eventuální problémy zpacifikovala. Ve třetí třídě jsem nafasovali jinou učitelku, té bylo všecko putna... Nikdy mě sice nikdo nepraštil, ale když jsem vlezla do třídy a třicet lidí se na mě kouklo a udělalo ksicht, tka to příjemné nebylo. Oslovení typu ty hajzle, ty zasraná šprtko taky na duševní vyrovnanosti nepřidají. Tu a tam mi někdo něco sebral, vysypal tašku a tak, na což učitelka reagovala slovy Vyřiďte si to mezi sebou, snad se umíte slušně domluvit. Jedna hezká příhoda se stala, když jsme měli donést do češtiny svou oblíbenou knihu a mně knihu někdo ukradl. Učitelka mi nejdřív vynadala, že jsem ji někde ztratila, bůh ví, jestli jsem ji nezapomněla doma a když jsem trvala na svém, tak mi prohrabala tašku, jestli jako nejsem blbá a na začátku hodiny oznámila, že si myslím, že mi někdo ukradl knihu a že všem prohlédnu aktovky. Kdyby pohledy zabíjely, byla bych třicetkrát mrtvá. Tohle se nedalo nějak zatlouct, když jsem se vrátila bez poměrně drahé knihy, tak jsem řekla, že mi ji někdo ukradl - máma matně tušila, že zas až takový bordelář nejsem, zvlášť když to byl můj atlas, který jsem milovala, pravděpodobně pravila i něco velmi ošklivého o mé učitelce, když jsem nebyla u toho a příští rok mě přeřadili do vedlejší třídy.
Máma totiž taky byla učitelka a tehdy učitele zaměstnával nějaký okresní školský úřad, ne škola - takže by si musela oficiálně stěžovat na de facto kolegyni a nejspíš by jí někdo vynadal, že toho nadělá kvůli pár dětským sporům. Nafasovala jsem lepší učitelku a byl klid.
Fakt je, že vlastně dodnes mám problémy s komunikací, ale příčina není v šikaně nebo neshodách (to, že se se mnou někdo nechtěl bavit mohlo být tím, že mi nerozuměl - dnes už to neodliším), ty jsou taky až důsledek.

otka: já bych věřila svému synovi,je provokovat a provokovat...blbý jak vidle je to sakra dítě a pokud tvůj syn tohle všechno zvládá,i když s ním ostatní nemluví,jedině dobře....a tomu druhému pomůže,tak by to mělo být.Mám kámošku,co mi byla na svatbě za svědka,jsme od sebe 200km...a přesně ví,kdy mi je bídně.Od toho kamarádi jsou

Beruška1: Děti si dost často ani neuvědomují, že se děje něco moc špatného. Zářný případ jsem si prožila včera na vlastní kůži. Malá už druhý týden poplakávala kvůli bolesti bříška, včera se to vystupňovalo a já s ní "oběhla" kolečko po nemocnici. Nic se nenašlo, vyfasovali jsme pár zkumavek na odběry stolice a moči, že jde asi o parazity. Večer jsem ji pakovala do baletu s tím, že máme dopručeno provozovat dál veškeré aktivity. Před hodinou, už v dresu se při pohledu na spolužačku rozklepala a začala brečet. Že se bojí. A pak z ní vypadlo, že jí holčička šeptem sprostě nadává a v první hodině po prázdninách jí řekla, že každou hodinu musí donést čokoládu, jinak jí zlomí ruku... Čtrnáct dní se trápila v podvědomí, minulý týden jsme do baletu nešli pro "bolení bříška", ale i když jsem se mockrát ptala, jestli na ni není někdo zlý, jestli ji něco netrápí, tak odpověď byla ne. Až při pohledu na onu holčinu to řekla. A paradoxní je, že ta holka je o hlavu menší,příšerný tintítko a kdyby jí naše malá jednu třískla, tak je z ní mastnej flek a z naší holky ta zlá, která bije slabší.

Bóbika: ja myslim, ze je to strasne tezke a pokud to nezvladla sama, je prece fajn, ze se k tomu pridal reditel a policie, ne? Je to hodne o komunikaci. Tomu diteti jsou daleko blizsi rodice nez nejaka ucitelka, ktera tam ma na starost dalsich 100 deti... A dokonce se ptala tebe..... A proc by se neptala? jsi prece matka, ne? tak bys na to mela mit nazor. znas sve dite lepe nez ona... Pokud se dite nesveri doma, tezko to rekne ucitelce... Ja vubec nevim, jak se neco takoveho ma resit... Jak bys to resila na miste ty ucitelky, kdyz bys do toho nechtela tahat dalsi lidi? (myslim, ze nejlepsi by bylo ty klacky serezat jak psy, coz se bohuzel nesmi)

Šári: ja nevim, jestli by se dneska vse vyresilo tim, ze nechas deti po skole.... Nezabiraji ani poznamky a rodice sikanujicich deti casto odmitaji se skolou spolupracovat.. Nehlede na to, ze se to dospeli vetsinou vubec nedozvedi.

Beruška1: kdybys o šikaně něco věděla tak to nikdy nenapíšeš. Dítě není schopné o tom mluvit, protože má pocit, že musí být nutně horší než ostatní, když se ho nidko nezastane. To právě odlišuje šikanu od běžné rvačky nebo běžného násilí - oběť je natolik psychicky špatná, že je téměř nemožné se o situaci dozvědět přímo od ní.

Článek z dnešních novinek...
ři chovanci výchovného ústavu na Přerovsku se na přelomu roku rozhodli udělat si z dalšího chlapce v domově sluhu. Když nechtěl jejich rozkazy plnit, začali ho šikanovat. Události vyústily až zraněním, po kterém napadených chovanec ústavu skončil v nemocnici. Nejednalo se přitom o ojedinělý případ.
17.1. 2007 11:01

PŘEROV - Na přelomu roku nutili tři mladíci opakovaně chlapce, aby jim uklízel, pral ponožky a dělal další úsluhy. "Ten to však odmítl, a tak do něj začali kopat, tloukli jej židlemi a hlavou o hranu stolu," uvedla přerovská policejní mluvčí Michaela Sedláčková.

Ve výchovném ústavu to však nebyl ojedinělý případ. Jeho chovanci šikanovali dalšího chlapce, aby se nechal tetovat. Po předchozím fyzickém napadení ho v prosinci na WC nutili, aby se proti své vůli nechal tetovat na prstech ruky.

"Jeden z podezřelých jej držel a druhý mu jehlou na šití a tuší vytetoval na hřbety prstů křížek a oválná kolečka," doplnila policejní mluvčí.

Jeden z násilníků podle policie poškozeného chlapce šikanoval i o den později, kdy jej pod pohrůžkou dalšího fyzického napadení nutil k obstarání cigaret. "Chlapec z obavy z dalšího napadení utekl do místa svého trvalého bydliště mimo Přerovsko," dodala Sedláčková.

Policisté případy vyšetřují jako vydírání.

Se šikanou (i když pravda mírnější) jsem se setkala na střední škole. Jeden tišší, mírnější spolužák se stal terčem posměšků a narážek od kluků, bylo mu to očividně nepříjemné a zřejmě proto, že se nezačal bránit už od začátku, role terče mu zůstala. Nikdo se ho nezastal, báli jsme se, abychom ho náhodou nenahradili. Náznaky šikany pozoruju už i u svého syna ve školce! Jeden klučina - kluky obdivovaný grázlík určuje, kdo se s ním smí kamarádit, na koho má náladu a oni na něj pomalu stojí frontu!!! Tak tak je to už ve 4 letech!

ja si zadny sikanovani v detskym kolektivu nepamatuju ani ze ZS ani z gymplu. ale vzpominam si na par radobyvtipnych ucitelek, ktere se navazely do nekterych spoluzaku. tehdy mi to tak nepripadalo, ale dneska s odstupem mam pocit, ze to co rikaly by si dovolovat nemely.

Na základě jsem měla spolužáka, který když přišel do třídy jako nový, byl ostatními určen za otloukánka. Vydržel to jeden den, pak se naštval a ty největší drsňáky zmlátil tak, že nemohli pořádně sedět. Měli zameteno. To jim ovšem nebránilo v tom, aby se nezaměřili na někoho jiného, bohužel. Šikana se brala dřív jako něco, co ke kolektivnímu životu patří. Když si moje spolužačka šla stěžovat třídní učitelce, že ji kluci neustále mlátí, dostalo se jí odpovědi - je to proto, že si to necháš líbit. Tak to prostě chodilo (a možná ještě chodí). Pokud se slabšího dítěte nikdo nezastane a ono to samo neumí, je to tragédie.

Šikanu jsem zažila sama na sobě v první třídě. Byla jsem tichá stydlivá holčička, která neuměla komunikovat s dětmi, nosila jsem brýle s okluzorem. Kluci mě mlátili snad každou přestávku, měla jsem tělo plné modřin. Maminka to věděla, ale nic s tím neudělala, učitelé nevěděli nic. Skončilo to, až jsem získala kamarádku, která se za mě postavila a zároveň si můj táta počkal na toho největšího grázla a pohrozil mu, že jestli mě nepřestane bít, tak ho zmaluje, že nevstane. Obojí zapůsobilo a už mě pak nikdy nikdo nebil.

Syn kamarádí s otloukánkem a kvůli tomu se synem přestávají ostatní kamárádit.Těší mě,že se dokáže ostatním postavit,na druhou stranu se bojím kam až to dojde.Občas mu taky nadávají.řekla jsem mu co kdyby s ním teda kamarádit přestáal,ale on ,že prý by už nemeěl nikoho a co kdyby si něco udělal.Když jsem to říkala ve škole,reakce dvou učitelek byla,že si ten otloukánek dělá sám,prý provokuje.Podle syna je to jinak.Jo a jeho rodiče asi taky nic moc,podle otce je prý blbý jak vidle,to je každodenní nadávka.Tak zatím ještě čekám,ale nevím kam se jinak obrátit.

Šikanu jsem zažila na základní škole, skupinka kluků týrala slabšího spolužáka. A to hodně. O přestávkách mu kroutili ruce, pohrávali si s kružítkem, dávali mu postupně "buráka", pak mu s brutálními úsměvy říkali "Jirko mír". Do dneška to mám před očima. Nikdo - ani já - jsme nic neudělali. Nikdo z dospělých se to nedozvěděl. Ve třídě byla i šikana mezi děvčaty, vládly ty silnější - byla to hrůza. Pevně doufám, že to moje děti nezažijí.