Pracuji v jedné realitní kanceláři. Kolegyně Hanka se před pár měsíci rozhodla změnit místo, a tak si náš šéf přivedl novou posilu. Celkem nenápadného čtyřicátníka, o kterém tvrdil, že je velmi schopný a že mu ho přihrál jeho kamarád z jedné konkurenční realitky. Řekla bych, že se jednalo spíš o dobře promyšlenou pomstu než o pomoc....

Kolega se nám představil jako Ivo, působil spíš zaraženě a moc nemluvil. Zpočátku jsme mysleli, že se mezi námi třeba moc necítí. Nicméně toto chování se ukázalo jako jeho základní a taky bohužel jediná schopnost. Po čase jsme milého Ivoška totiž díky jeho tichošlápkovství přestali skoro registrovat a stal se pro nás takovým stálým inventářem. Vedle věšáku, počítačů tam prostě pořád byl. Seděl a poslouchal.

Stejně se projevoval i na  večírku. Tam jsme se všichni maličko odvázali a pochopitelně se začalo kapku drbat. Kromě manželů, dětiček, nepřítomných kolegů a kolegyň došlo i na šéfa. Skoro každý s ním měl někdy v minulosti nějaký větší či menší problém. Trumfovali jsme se, kdo má horší zážitek – prostě jako děcka. Jen Ivo seděl, držel si půllitřík s rozpitým pivkem (to mu vydrželo mimochodem celý večer) a měl pečlivě nastražená ouška.

Za pár dní byla porada a na ní dostal náš kolega Pepča od šéfa docela slušnou sodu. Bylo vidět, že má na něj spadeno. Pepča nic zlého netuše to ještě celé zhoršil tím, že připomněl svou toužebně očekávanou prémii. Šéf vyletěl jako podebraný. Seřval ho jako na vojenském cvičáku s tím, že místo podvracení jeho autority v kolektivu by se měl starat o svou práci. Seděli jsme tam jako zařezaní. Jen Ivoškovi se pěkně blýskala očka.

Pak ho naše asistentka Soňa náhodou viděla po pracovní době, jak sedí se šéfem v kavárně a co mu tam povídal, to si asi domyslíte. Prostě mu na konci pracovního dne podával raport, jak jsme se chovali, co kdo řekl apod. Bylo to dost nepříjemné zjištění, nicméně jsme na něj nastoupili a snažili jsme si to s ním vyříkat. Ivo choval jako neviňátko. Pak se začal hájit, že mu jde jen o práci, že musí živit rodinu (zřejmě žil v iluzi, že my ostatní pracujeme jen pro zábavu?) atd. Mysleli jsme, že mu to dojde.

Druhý den šla na kobereček Soňa. Vrátila se uplakaná, šéf jí řekl, že ji hrozně změnilo dítě, že od té doby, co se vrátila z mateřské, je úplně jiný člověk a že nemá své soukromé problémy zanášet na pracoviště.

Sonička se totiž kvůli finančním problémům musela brzy vrátit z mateřské. Někdy to bylo jako kovbojka, jak telefonem organizovala chůvičku, babičky a manžela, aby zvládli péči o malého Toma bez ní. Ivo to samozřejmě překroutil a u šéfa ji pomluvil jako hysterickou semetriku, která nezvládá. Z toho mi osobně bylo dost šoufl a na další poradě jsme se Soni kolektivně zastali. Ale šéf se jí ani neomluvil, navíc začal mít dojem, že se proti němu houfujeme.

Říkat o Ivovi, že je jinak naprosto neschopný, nezvládá byť i jen základní komunikaci s klienty, panikaří a dělá neskutečný zmatek, je asi zbytečné. Ovšem co se donášení týče, je to mistr. Myslím, že kdyby někde existovala funkce udavač a drbna, museli by ho platit zlatem. Takhle nám jen všem komplikuje život, a u šéfa se bohužel těší velké důvěře.

Nemá někdo nějaký recept, jak na takovéhle rádoby kolegy vyzrát???