Děkujeme další čtenářce, tentokrát DitěB za příspěvek na dešní téma. Bude opět kočičkový, ale snad si ho rády přečtou i pejskařky

Vážená redakce, krásné téma, tudíž přispěju taktéž svou kapkou do mlýna.

Mohlo by se to jmenovat „Kočku v domě? Nikdy! Aneb, jak jsem ke třem kočkám přišla.

Vždycky jsem si říkala, že kočku v bytě nechci, protože jak jsem zjistila u chovatelů koček, je to tam tak nějak „cejtit“. Ale kočičky jsem měla vždycky ráda, protože moje babička jich chvílema měla i 7 a bez nich jsem si to u babičky ani nedokázala představit. A doma jsme byli zase spíš takový psí, protože mamka kočky nesnášela a nesnáší.

Ale dále. S manželem jsme si pořídili na vesnici chalupu na bydlení. Když jsme se stěhovali, byla jsem už v 7 měsíci těhotenství, takže hormony jely na plný obrátky. Jednou, když byl manžel v práci, jsem vegetila s pupkem na dvoře a najednou slyším takové tenoulinké pískání. Šla jsem se tedy podívat, odkud to jde, až jsem se dostala do stodoly a bylo to tam někde nahoře. Zvědavost mi nedala, a přes můj strach z výšek, jsem vylezla po žebříku a tam vidím tři plazící kočičí uzlíčky. Jejich máma se asi nových spolubydlících tak vylekala, že je tam nechala opuštěné.

No, a teď to dilema, co s nimi? Domu jsem je nechtěla, zvlášť teď před narozením našeho miminka, ale zase je tam nechat na pospas, mi přišlo krutý. Počkala jsem na manžela, ať mi pomůže rozhodnout, co s nimi. Nakonec jsme rozhodli, že jim tam dáme deku a přineseme mlíčko. Strašný šok přišel ráno, jedno koťátko v noci spadlo z patra stodoly a zabilo se, druhý umřelo asi hlady. V tu chvíli nejspíš hormony udělaly svý.

Rozplakala jsem se a řekla manželovi, že tam to koťátko nenechám a s tim velkým pupkem jsem se hnala nahoru pro ten, taktéž plačící, uzlíček. Vzala jsem koťátko domu, udělala z deky pelíšek, krmila stříkačkou a každou chvíli jsem si ho přikládala na srdce. Myslim, že uteklo hrobníkovi z lopaty.

No, a z koťátka nám vyrostla paní Mína. Chytrá až vychytralá číča se špetkou divočiny v krvi a s nejkrásnějším, blahodárným vrněním. A aby tu nebyla sama, nechali jsme jí dvě koťátka Áju a Jorgeho.

A tak už vím, že opravdu platí: Nikdy neříkej nikdy!

Zdraví  DitaB 

Moc hezký příběh. Koneckonců, proč byste na venkově a na chalupě nemohla mít kočky...To k sobě prostě nějak patří.

Milé ženy-in. Ještě jedna z vás může poslat příspěvek, abychom ho stačili vydat. Tak si pospěšte, dnešní téma se pomalu chýlí ke konci

Pište na redakce@zena-in.cz

 

Reklama