V dnešním příspěvku se vrátím k začátkům našich výšlapů do Hostýnských vrchů.
Náš první výšlap v loňském roce o prázdninách, který jsme s dcerou nazvaly „nultým", skončil fiaskem. Posuďte sami.

Jedno středeční pozdní odpoledne jsme přijely na chatu manželových rodičů, ubytovaly se a začaly studovat mapu, jak se nejlépe dostat ke „strašidelným" skalám. 

Jsem ranní ptáče, ale dcera je pravý opak. Z chaty jsme vycházely dost pozdě - bylo čtvrt na deset. Sluníčko pálilo, ale na trávě se ještě třpytila rosa.
Šly jsme cestou kolem chat k rusavské vodárně, pak na rozcestí doleva, takže Ondřejovsko jsme měly po pravé ruce.

V lese se houfovali houbaři, neboť před třemi dny vydatně popršelo. Sem tam jsem nakoukla do lesa, jestli na mne nakukuje nějaký hříbek. Bylo jich dost. Očištěné jsme dávaly do síťky od cibule a šly dál.
Na jednom hřebenu se cesta dělí  na několik bočních cest, ale pokračovaly jsme po té hlavní. Šlo se pěkně dobře, na skládce dřeva nám chlapi přidali pár hříbků, prý na omáčku. Byli jedlí.

Cesta se zatáčela doprava a u lesního domku se rozdvojovala. Obě asfaltky. Kam teď? Žádný rozcestník, po houbařích jako když se zem slehne. Navrhovala jsem jít doleva,ale... V dnešní době už víme, že kdybychom šly doleva, přišly bychom na rozcestí se stromem, na kterém je přibitý obrázek se střílejícími pytláky po hajném. Bohužel jsme si vybraly tu nesprávnou.

V lese se těžilo a kmeny stromů stahovali koňmo. Nacházely jsme samé hromádky kobylinců. Špatná volba cest nás přiměla, že jsme začaly sbírat kobylince do igelitových tašek místo toho, abychom se vrátily na rozcestí. Stejně hodinové ručičky neúprosně šly kupředu a o půl dvanácté se nám nechtělo vracet a jít do kopce. Zvolily jsme návrat.

Jedna taška putovala do mého velkého batohu, další jsme přesypaly do druhé velké tašky, obsah přikryly lopuchovým listím. Protože taška byla těžká, uchy jsme provlékly silnou haluz a čelem vzad jsme se vracely. Ještě dodám, že na lopuchy jsme položily další hříbky. Taška vypadala jako plně nacpaná houbami, protože kobylince byly vyschlé a držely tvar.

Jako naschvál jsme začaly potkávat houbaře. Ze svahu nás pozorovala celá rodinka. Každý velký koš, řekla bych přímo ohrabečňák, a na jeho dně se krčilo pár chudáků. Tato rodinka nás musela vidět, protože slova hlavy rodiny jen tak nezapomenu.

„Matko, vidíš, co já? Kurva, ty baby tady šly před chvílí a měly chcíplý pytlík a teď mají narvanou tašku! Baby, kde jste byly sbírat? My máme hovno, a to se tady plahočíme od rána!"
S dcerou jsme se rozesmály, voda se valila na můj mlýn. :-)
„Jo, my máme dvě," a mazaly jsme do kopce. Jen vůně hřebčína a poletující mouchy se táhly za námi.

Další den jsme si přivstaly a kolem přehradní nádrže bývalých Přerovských strojíren jsme šly na náš „první výšlap".

O něm vám napíši příště.
arjev

P.S.: Letos jsem sklidila krásný česnek. Má říz. :-)

 

soutěž - předešlý výsledek krát 3

Reklama